Fotky z Japonska

Added new galleries from Japan.

Poslední záznam

Vrátil jsem se již minulý týden, ale teprve nyní mi dochází jak moc a jak málo jsem v té cizokrajné zemi prožil. Jsem rád, že jsem měl tu možnost vycestovat do srdce zeleného ostrova. Tímto bych chtěl poděkovat UHK FIM, za zprostředkování této skvělé zkušenosti nejen na poli studijním. Zároveň bych rád poděkoval všem přátelům, které jsem měl tu čest poznat a samozřejmě rodičům za neutuchající podporu. DĚKUJI.

---

I returned already last week but until now I did not realize how much
and how few I experienced in that exotic country. I am grateful for an
opportunity to travel in to the heart of Formosa. Thereby I want to
thank the UHK FIM for providing me this excellent experience. I also
would like to thank to all friends I had the honor to meet and of
course to my parents for their endless support. THANKS

---

No, ale zpět k tomu, co mne dnes dostalo za klávesnici. Od doby co jsem přijel jsem si začal mnohem více všímat asiatů žijících v našem krásném středu Evropy. Ne, že by jich u nás na Tachovsku bylo bůhvíjak moc, ale spíš právě proto, že jsem tam žádné nepotkal (nepočítám-li trhovce). Dnes jsem vyrazil na strastiplnou cestu do Hradce zprostředkovanou všeobecně neoblíbenou ČD a po cestě jsem potkal tolik asiatů jako do té doby v Čechách nikdy. Nevím, jestli je to zkreslené mou studijní cestou, ale faktem je, že jsem jich potkal mnoho. Většinou to byli Číňané a Japonci potulující se v pražské MHD a hledající nejbližší cestu k nějaké té pamětihodnosti. Dodalo mi to úsměvu na rtech a spokojeně jsem kráčel naší multikulturní metropolí. Ale to už mě přivádí na myšlenku, že cesta do Hradce se díky předělávání pražského nádraží prodloužila na úmorných 8 hodin s krásnou projížďkou po Praze. Opravdu mi bude scházet HSR a jeho 350km za hodinu a půl

Edit: Málem bych zapomněl. Za ten týden se mi podařilo upravit nějaké fotky z Činy a tak se můžete podívat na dvě nové galerie z Hong-Kongu a Velké Čínské Zdi. Updatoval jsem také galerii Lidé.

Enjoy the Summer

Zpáteční let

Tak nám skončila dovolenka. 10 dní v Thaisku uteklo jako voda i přes to, že jsme je proleželi na pláži. Po perném půlroce plném učení a intenzivního objevování krás jihovýchodní asie jsem si to ale zasloužil.
Na zpátečním letu z Bangkoku jsem byl tak unavený, že jsem ho půlku prospal. To bylo celkem pochopitelné, vzhledem k tomu, že nás z hostelu vyhodili v jedenáct dopoledne a letadlo nám odlétalo až v půl třetí ráno. Celý den jsme chodili po městě a snažili se sehnat knoflíky na naše nová saka. Knoflíky jsme sice nesehnali, ale za to jsme si každej koupil 3 trika a další suvenýry. Poslední peníze jsme pak utratili za uvolnující masáž a hurá na taxík. Konečně se našel v Bangkoku taxikář, který bez remcání zapnul taxametr a i přes pokročilou večerní hodinu nás dovezl na letiště za legitimní cenu. Jako obvykle jsme se checkovali půl hodiny a po lehké úpravě váhy příručních zavazadel (Já i Honza jsme museli shodit o 3 kila) už jsme mohli být v klidu. Vzhledem k tomu, že jsme dostali sedadla v prostřední řadě, neužili jsme si žádný výhled na noční Bangkok a já jsem usnul ještě před tím, než jsme se odlepili od země. Krásných 6 hodin letu jsem prožil v říši snů a po probuzení se chystala rovnou snídaně. Prostě paráda. Pak jsme ještě s klukama využili palubního občerstvení a dali 3 pivka. Lehce v náladě jsme tak vstupovali na Evropskou půdu na Vídeňském mezinárodním letišti. Co mě celkem překvapilo, bylo, že na rozdíl od všech letišť v Asii, jsme tady museli přesedat do autobusů, které nás dopravili k terminálu a pak z terminálu zase k letadlu. Prostě jsem byl zvyklý na jiný standard. Malinké letadýlko Austrian Airlines nás přeneslo na naší poslední cestě do rodných krajů za necelých 40minut a my jsme stanuli na pražské Ruzyni po poledni středoevropského času.
Proto vám dneska můžu psát z pohodlí svého domova a konečně mě můžete zastihnout na mobilu a na ICQ v normální hodinu. Doufám, že se setkáme někde v hospůdce abysme mohli poklábosit a konečně popít české pivo:-)

Ahoj všem

Jen na skok

Nějak jsem se delší dobu nedostal na internet....připojení v Thaisku je trochu na draka. Možná je to jenom tim naším hostelem, ale rychlost bídná a signál ještě horší. Každopádně jsem na pekelně pohodový dovolence v samém srdci Thaiska - pohádkovém ostrově Koh Samui. Počasí je úžasné i přes to, že právě probíhá období dešťů. Znáte to, tropy, monzuny a blablabla - no tak přesně to tu v podstatě neprobíhá. Sprchne vždycky na večer a jinak praží slunce, které je stejně ostré jako zdejší jídlo - jak říkám já, tohle jídlo pálí dvakrát:-)

Teď jdu spát a až  bude čas a lepší připojení, tak písnu něco víc. Zatim Pic a za pár dní Ahoj.

China Post

Taaak....dneska si nemuzu pomoct a trochu si rejpnu....do posty...do cinsky posty. Kdyz jsme odletali ze Shanghaie tak jsme na rychlovku na letisti shaneli postovni znamky. Dorazime k prepazce na druhe strane terminalu, trocha zmatene cinstiny a co se nestane....Nema, ona nema....proste mei you. Kde jinde nez na letisti by meli mit znamky - a tady prichazi zlom - na nejvyssim miste v Long Ji, mezi dobytkem, ryzovymi poli a umorenymi vesnicany v tom nejzapadlejsim miste Ciny nam starik suverene prodava znamky s mezinarodni platnosti. Proste: To je Cina!  

Jak jsem se ženil...

Shanghai byla sice úžasná, ale museli jsme se s ní rozloučit po krátké třídenní známosti. Čekal na nás výlet na čínský venkov do Guilinu, daleko v srdci provincie Guanghxi. Jelikož Jirka vychytal akci jedné čínské letecké společnosti, mohli jsme se pohodlně přesunout na palubě letadla a cestu, která by jinak trvala 24 hodin vlakem absolvovat za necelé 3 a to za pouhých 400 yuenů na osobu.
Cestou z letiste nas　vzal taxik za stejnou cenu za jakou by jsme se tlacili v autobuse. Hostel byl primo na hlavni tride hned vedle soutoku Li river s mensim pritokem, cisty, levny a s prijemnym a ochotnym personalem. Zatimco Honza s Pavlem byli po ceste hodne unaveni a zalezli rovnou do postele, ja s Jirkou jsme vzrazili okouknout mesto. Prosli jsme se po hlavni tride a nasli nejdulezitejsi mista jako je posta, bankomat, restaurace a snidanovy stanek. Velkym lakadlem se pro nas stal trh, ktery se tahnul po celem jednom smeru silnice a zdanlive nemel konce. Jelikoz se pripozdivalo a prodejci zacali pomalu sklizet sve zbozi, nehledali jsme kde je trhu konec a vydali se smerem na hostel. Po ceste si Jirka koupil copy watch za 18 yuenu - bohuzel jeste ten samy vecer mu prestaly fungovat:] a tak radost z vzhodne koupe vzstridali vtipky na kvalitu cinskeho zbozi. Kazdopadne vsechny veci na trhu, nebo alespon ty, ktere jsme meli moznost si prohlednout, byli extremne levne v porovnani s cenami stejneho zbozi v Pekingu a Shangai. Zatimco kluci pochrupkavali, stacili jsme jeste vyridit vylet na druhy den. Za slusnou cenu jsme s personalem hostelu vyjednali trip do 100 km vzdalene domorode oblasti proslule terasovitymi ryzovymi policky a nadhernou scenerii. Krome nadhernych scenerii nas cekala domoroda show a konecne kousek te opravdove Ciny. Rano se vstavalo na 8 hodinu k odjezdu - a to by jsme nebyli my, aby jsme to opet nestihli:] Nekolik minutek spozdeni a Nase pruvodkyne April uz malem odstartovala bez nas. Cesta v minibuse, ktery poprve spatril svetlo sveta na pocatku sedmdesatych let, byla pekelna, ale v posledni tretine alespon s krasnym vyhledem. April nam cestu zprijemnovala vypravenim o zvycich kmene Yao a dokonce nam zazpivala nekolik tradicnich pisni. Musel jsem ji obdivovat, jak bravurne balancovala v rozkymacenem autobuse s microfonem v ruce. Bohuzel, vetsina vykladu byla v cinstine a omezeny repertoar anglickych slovicek ji nedovoloval popsat vse tak detailne jak by chtela take nam, jedinym zahranicnim turistum v autobuse.  Na misto jsme dorazili za necele tri hodinky a zatimco Pavel s Honzou zvolili foceni a poflakovani, Jirka a ja jsme zasli na tradicni show zdejsich domorodcu z kmene Yao a nechali se zasvetit do jejich kultury a zvyklosti.

Prosli jsme vesnici a nekolika ryzovimi poli a ocitli se pred vstupem do velke haly kompletne postavene z bambusu. April　nam vrazila do ruky listky a spolecne s domorodymi zenami nas nahnala dovnitr kde bylo predevsim mnoho cizincu a par cinanu. My jsme nechteli sedet vzadu, tak jsme se posadil na postrani lavice vpravo od podia.
Privital nas mistni MC a spolecne se svoji kolegyni zacal vysvetlovat, ceho budeme za necelou hodinku svedky. Zatimco borec mluvil slusne anglicky, borka prekladala do cinstiny - mandarinstiny. Problem v Cine je, ze na mnoha mistech se mluvi dost rozdilne a zrovna kmen Yao ma specificke nareci. Nejprve se nam predstavili tradicni pisne a tance a pote prisel na radu zlaty hreb  odpoledne a z davu byli vybrani 4 muzi aby se ucastnili tradicniho svatebniho rytualu. Z prvu se nikomu moc nechtelo, ale nakonec se nasli 4 odvazlivci - jeden amik, 2 cinani ve strednim veku a ja ;-D. Vybrali jsme si nevestu - samo tu nejhekrasnejsi divku na podiu. Nejprve nas zavedli do zakulisi a donutili koupit pro svou nastavajici svatebni dar - naramek za 20 yuenu to spravil;-] Zatimco se moje nastavajici chystala na obrad, ja jsem byl oden do serpy s otresnou masli a nepadnouci celenky. Instrukce na obrad prichazeli z nekolika stran a v cinstine, takze jsem byl ztracenej jak veverka na pousti a kdyby nebylo amika, ktery obstojne zvaldal porozumet a pretlumocit, nechytal bych se. Ale to uz nas ostatni zenstiny(ty co zustali na ocet) vystrkaly zpatky na podium. Ha, Ivan...vsechny nevesty meli satek pres hlavu a kdyby nebylo lehke navigace, nejspis bych svou vyvolenou ani nenasel. Nasledoval jakysi tanec, pri kterem nas vsechny do kolecka stipali do zadku(pry je to v kmeni Yao znamka toho, ze se zene muz libi;-) Tahle cast byla lehka. Pak nas seradili zpatky do rady a probihali zdvorilosti typu slapani na palce, nasledne nam zenstiny zazpivali - to aby nam ukazaly jak maji silne hlasky az nas budou volat z pole na veceri. Jenze pak nam MC oddavajici sdelil, ze budem zpivat taky....polil me studeny pot a zacal jsem litovat vsechny prisedici. Nastesti moji kolegove zpivali prvni....mel jsem tak cas se rozmyslet...nakonec jsem zvolil jednu ceskou z filmu odehravajicim se na nejmenovanem hrade. MC nam oznamil, ze pokud se zucastnime obradu je tradici zustat ve vsi pres noc - vsichni jsme zdvorile odmitli. Nevesty nasledne zhodnotili nas vykon, kdo neprosel musel pak s nastavajici na zadech obehnout kolecko kolem cele haly. Ne ze by byla moje nevesta kdovi jak pri tele, ale koleno si oddychlo. Jenze jenom na chvilku. Probehlo predani svatebnich daru a musel jsem ted jiz svoji zenu odnest na zadech do.....do zakulisi;-] Tam nas odstrojili a poslali zase sednout....cestou jsem dostal jeste par stipancu a premyslel jestli o tom vubec napisu.

 

Shanghai

Ahouj lidi, tak jsem se dostal k internetu poradne az v Guilinu...mestecko v provincii Guanxi daleko od hlavnich mest(1200 km od Shanghaie). Kdyz pisu mestecko tak to je Cinske mestecko - neco kolem sestiset tisic obyvatel.

 

Predesle dny jsme stravili v Sanghai a ve meste Suzhou, ktere je proslule zahradami, krasnymi zenami a tou nejkrasnejsi scenerii v Cine. Nevim co si cinani predstvuji pod pojmem krasne, ale pro me to opravdu neni 6 milionove mesto plne smogu(i kdyz znatelne mene nez v Pekingu), hekticke dopravy a vyderacske turistiky. Jen za vstup do zahrady si uctujou 40 yuenu...za to ze se tam muzete projit, pokoukat a samozrejme vyfotit. Krome tuny turistu, prehnanych cen a nekolika pametihodnosti je to normalni prumyslove mesto. Dorazili jsme neco po desate hodine jednim z expresu - cesta 80km za 20 minut. Ani jsem si nestihl pustit muziku, natoz precist neco o nasi destinaci a uz me hnali z vlaku. Tady v cine je to jeste horsi nez na taiwanu a lidi se hrnou k vychodu jak by tam davali neco zadarmo. Na nadrazi byla neuveritelna mela..rekl bych tak 1000 mozna i vic lidi se snazilo dostat z nebo do slavneho Suzhou. Vymotali jsme se z davu, koupili si neco k piti abychom prekonali 30 stupnove vedro a vydali se smer centrum. Nastesti pamatky, ke kterym jsme meli namireno byly par set metru od nadrazi. Planovali jsme si najmout kolo, ale ve zdejsi doprave by to byla stejne sebevrazda, tak jsme si to rozmysleli a vrhli se rovnou do muzea hedvabi. V Suzhou se ve 13. stoleti vyrabelo hedvabi a bylo to prave v tomto meste kde na nej Marco Polo narazil aby jej pak privezl do evropy. Muzeum celkem nuda a az na blizke setkani s murami Bource morusoveho kterak kladou vajicka a celou plantaz zamotku tam nebylo nic k videni. No za tech 15 yuenu to stalo. Nebylo to temi krasnymi zenami, nybrz skvelim pocasim, diky kteremu jsme meli moznost prohlednout si mesto z nejvyssi pagody na jih od Zlute reky. Pagoda mela puvodne jedenact pater, ale pak se nekomu z cisaru znelibila a degradoval ji na pater devet:-) Hned vedle pagody byl skveli parcik, ktery byl kupodivu v cene vstupu a tak jsme si konecne mohli doprat poradny piknik na ktery jsme se tesili jiz z Pekingu. Trocha cinskeho salamu, marmelada, a sladke tousty nas unavili na tolik, ze jsme si na hodinku schrupli ve stinu jednoho z altanku. Nasledoval presun do zahrady Lions Grove Garden - povodne jsme planovali poustet draka, ale nas plan byl zhacen ihned po vstupu, kdyz jsme zjistili, ze zahrada je tvorena skalnatymi utvary a ulickami tak uzkymi, ze mel Pavel potize se jimi protahnout. Dalsi zklamani bylo 300 lidi, kteri se rozhodli zajit do te same zahrady ve stejnou dobu jako my a tak i foceni nebylo idealni. Tady v cine, ne jen ze je vse zpoplatnene, ale take se vse zavira kolem 4-5 hodiny odpoledni. Pro nas studenty nepochopitelna vec....zapad slunce tam proste nezazijete! Kdyz nic, tak jsme si precetli neco o historii zahrady a posedeli vedle vodopadu, jehoz zurceni doprovazeli roztodivni zpevavi ptaci nachazejici se v zahrade. Cestou zpatky jsme jeli osobakem a filmy v tomhle ohledu nemaji daleko od pravdy. Spinave, prelidnene a smradlave - s plivajicmi cinany jsme si pripadali jako Alenka v risi divu.

 

Naprotitomu Shanghai mne opravdu mile prekvapila a i pres 16 milionu lidi na me pusobila uvolnenym dojmem. V Pekingu bzla policie na kazdem kroku a silny vliv strany jsme citili jak studeny dech na zadech, ale v Sanghai jako by vse spadlo a my se mohli svobodne pohybovat. Ulice plne svobodomyslne smyslejicich lidi, ochotnych a mnohdy az otravnych obchodniku pulsovaly prijemnym mestskym rejem. Navstivili jsme East Nanjing Road a prosli se Old Townem hned prvni den po prijezdu. Vecer jsme se podivali na promenadu a mohli pozorovat dukaz toho proc se Shanghai rika Pariz vychodu. Na opacne strane reky ve ctvrti Pudong, ktera byla vystavena v 90. letech jako protipol Hong-Kongu, se tycila impozantni futuristicka stavba - Pearl Tower. Sahajici do vyse 457 metru a osvetlena vsemi barvami barevneho spektra se odrazela ve vode a spolecne s ostatnimi vyskovymi budovami davala novy rozmer nasemu vnimani Sanghaie. Stejne jako dalsi turisti(z 90% cinany z jinych provincii) jsme se vyfotili s vezi a pokracovali v objevovani kras nejvetsiho cinskeho mesta.

 

Fota bohuzel nebudou, protoze nemam moznost je stahnout, natoz upravit.

 

Zatim se mejste a uzivejte leta...

Jsem tu

Tak co
.
..
...
Bali jste se?!......aspon trochu?....:-)

Ok, blba sranda....ale nemohl jsem si pomoct, když jsem zkoušel to vyhledavani, tak jsem se musel o tu krutou realitu podelit.

Dneska nic novyho nenapisu, protoze net tady v Sanghai je doooooost pomalej a rano se vstava na vylet do hodinu vzdaleneho Suzhou aby jsme se projeli na kole a dali oddech od mesta. Shanghaj ma temer 17 milionu lidi tak jsme se rozhodli zajet do mesniho mesta na odpocinek...ale dneska jsem zjistil ze Suzhou ma skoro 6 milionu:-)

Peking vs cenzura

Tak jsme dneska trochu procházeli Pekingem, nakoupili nejake levne obleceni a elektroniku a podivali se po pamatkach. Metro uz mi neprijde tak smradlave jako vcera, ale dneska nas z nej vyhnali jeste pred cilovou zastavkou:-/....aspon jsme vyzkouseli taxi....za 24 kaček nas odvez 7 kilometrů:-)
Bydlime v utulnem hostelu primo v centru Pekingu v malebnem okoli 4 jezer a nedaleko od Zakazaneho mesta, ktere jsme meli tu moznost si dnes prohlednout. Ubytovani za necelich 15 dolaru za noc je vcelku slusne, s vlastni koupelnou a klimatizaci. Prijemny personal a doprovodne sluzby jsou na urovni i kdyz PC by tu mohli mit lepsi:-) Krome toho mesta jsme jeste stihly zajit na Tiananmenske namesti, ktere je primo naproti pres ulici od vstupu do Zakázaneho mesta. Fotky s Maem jsou tady samozrejmosti a cinska vlajka je hodne RUDA.

Ale co ze jsem to chtel napsat. Trochu jsem ted brouzdal na netu a
projevila se aktivita vladnich cenzoru. Clovek se nedostane na piccasu,
jakekoliv stranky o lidskych pravech, natoz pak na stranky o Tibetu.
Uvidime, jestli nas zejtra budou nahanet zdejsi policajti:-)

Musim jit spat, vstavam za 4 hodiny abych mohl kouknout na tu obrovsnou zed, ktera je videt z vesmiru asi tak jako jakakoliv jina dalnice.

P.S.: Kdybych se neozyval tak me hledejte...vysledek hledani nenalezen, stranka je cenzurovana (pokus o nalezeni nejakeho cinskeho vezeni v googlu)

Hong-kong

Nazdar lidi, tak jsem se dostal i v Cine k internetu a moje stranky kupodivu nejsou zacenzurovany:-)

Kazdopadne jsme stravili paradni 2 dny v Hong-kongu a i pres moje neustale stezovani si na nepritomnost toalet ve zdejsim MTR(rozumej metro) jsme se nabazili jeho kosmopolitni atmosfery. MTR a vubec system verejne dopravy je zde opravdu propracovany i kdyz lehce drazsi nez napriklad v Taipei. Autobusy, rychlovlaky, metro a přovozy tvori tak hustou dopravni sit, ze jejich kombinaci se da dosahnout na jakoukoliv z ostrovnich nebo pevninskych kras v relativne kratkem case. Ubytovani bylo ve ctvrto Kewloon nedaleko zastavky metra a parku. Jelikoz jsme prijeli  v nedeli a pocasi bylo prekrasne, vydali jsme se na prochazku a uzili si vikendove atmosfery, kdy v parku cvicili mistni kungfu, ostatni jen tak posedavali a hrali karty...vsichni si po dlouhe dobe uzivali slunecneho pocasi plnymi dousky. Krome znameho Soha a povine budovy Cinske narodni banky, jsme si vyjeli lanovkou na prekrasnou vyhlidku nad Hong-kong islandem. Vydrzeli jsme do zapadu slunce a odmenou nam byla paradni podivana na zdejsi ostrovy zalite podvecernim sluncem. Nestihli jsme se sice vyfotit s voskovym Brucem Leem, ale vynahradili jsme si to setkanim s vyslouzilim marinakem, ktery nam pri veceri povypravel spousty historek z celeho sveta. Pocasi nam pralo po oba dva dny a tak jsme se vydali na znamou sochu bronzoveho sediciho budhy, dlicim na vrcholku jedne z hor na ostrově Lantau...trocha zmatku s dopravou(lode a autobusy cinsky jsme moc nedavali, kort v kantonskem dialektu), ale nakonec jsme ho stihli tesne pred zavirackou. Vecery se nesli v duchu nakupovani a povim vam, je hodne tezke odolat mistnim zkusenym obchodnikum a jeste tezsi je odolat neuveritelne nizkym cenam. Kazdy jsme si poridil novou digitalni hracicku....at uz to byl mobil, kamera nebo jen nahradni baterie. Hong-kong neni jen mestem mrakodrapu a vyskovych budov, ale take ostrovnim statem, skrývajicím mnohé prirodni krasy.

 

P.S.: CopY WATCH Macho man?!

Země středu

Tak se nám čas na Taiwanu nachýlil. Rozloučil jsem se se všemi přáteli, které jsem měl tu čest zde za ten půlrok poznat. Naposledy navštívil místa, která mám v Taipei rád. Poděkoval profesorům za jejich snahu vyučovat nás v angličtině. Ještě si nejspíš dneska před spaním skočím na oblíbený G pai do stánku u pošty a pozdravím tamějšího kuchaře. Chudák neví, že už mě neuvidí a jeho nejvěrnější zákazník(s VIP kartou) zmizí ze země.
Už je to tak a zítra se vydáváme společně s Jirkou a Pavlem na dobrodružnou výpravu do tajemné rudé Číny. Nikdo neví co nás tam čeká. Jedeme pouze Češi, bez překladatele, ale vzhledem k tomu, že se budeme pohybovat převážně v hlavních městech, neměl by to být takoví šok. Beru kameru a pokusím se nasbírat nějaké ty materiály:-)

Ride with me - 我很高興認識你

Got the helmets, got the bike
just hop in I´ll give you a ride
Pack your things and say good bye
none will see you till sun rise
Life is opened, space is broad
come with me let's hit the road
No more stress just free your mind
all the devils in goes blind
Sun is burning as our hearts
air is sweet without the clouds
No more wasting time we have
future lies the road ahead...

But in the end doesn't even mater...which way you choose. What matters is who do you ride with.
 

Finals

Poslední týden školy je za námi a musím říct, že to byl celkem zápřah. Makal jsem na projektu celý víkend a pak jsem ještě musel napsat esej, ale všechno dopadlo podle mého přání a úspěšně jsem zakončil 90% všech předmětů. Už mě čeká jen Čínština příští středu. Dneska jsme lehce oslavili konec semestru a náhodou popili několik pivek se zdejším profesorem z našeho departmentu. Prima chlapík v nejlepších letech(45), který nás co do otevřenosti a přívětivosti porážel na všech frontách. Opravdu první borec, kterého jsem tu viděl nasávat stejně jako nás - dal tři pivka a po telefonátu se ženou valil domu. Byl jen vyvenčit psa a nějak se zapomněl:-D

Update galerie lidé a slibuji, že teď když už mám trochu času, pokusím se sepsat alespoň zhruba jak to vypadalo na dalších překrásných místech, kterých je Formosa plná;-)

24 na krku

No už je to tak zase jsem o rok zestárnul. Ale rok to byl dobrej...23 bylo zlatejch, uvidíme jak se vybarví těch 24:-)

V pátek jsme měli naplánovanou farewell party pořádanou zdejší AIA organizací, která se o nás jako o cizince celý rok starala - Tímto DĚKUJI. Tak nějak krásně se to sešlo na pátek 6.6. a já jsem to pojal zároveň jako oslavu narozenin. A nebyl jsem sám, v ten samý den jako já se narodil taky Roberto(Italský chlapík studující MBA) a dohodli jsme se že po farewell party zajdeme do baru popít a pokecat. Co taky dělat jiného, když rozlučka končila v půl deváté večer, že?! Zaveleli jsme směr Barbedos - klub poblíž 101, kde se koná swing - a přidalo se celkem dost lidí. Dokonce holky z AIA, které neholdují klubům se rozhodly v oslavování pokrčovat. Sešli jsme se před international building v půl deváté, ale když jde horda, tak to trochu trvá a odjezd busem číslo 250 byl až deset minut po desátý. Barbedos byl cekem opuštěný a stůl pro 15 nebyl problém. Dali jsme si koktejl, pokecali, připily na ta nová léta a...Šlo se dál!!!
Jelikož taiwanská děvčata mají celkem strickt rodiče a musela být doma kolem dvanácté, vydali jsme se je doprovodit a po cestě okoukli klubíky. Lava byla hned přes ulici, ale cena a nemožnost all U can drink nás odradila. Mezi tím se naše skupina lehce roztříštila - Robertovy volala snoubenka, Suresh se vracel do laboratoře a ostatní taiwanci prostě kalit nechodí. nakonec jsme zbyli my 4 Češi, Rumi z Japonska, a 2 ruští studenti Světa s Alexandrem. Už ani nevím kdo, ale někdo zahlásil ROOM 18 a zmizel v útrobách jedné z výškových budov. Na volání tohoto typu se odpovídá jedině souhlasným následováním a tak jsme svorně vyrazili na steč nejslavnějšího klubu v Taipei. Vstup 600, 2 drinky a nejproslulejší klubové prostředí v jihovýchodní Asii - argumenty které přesvědčili pouze Michala, Honzu a mě. nezaváhal jsem ani na minutu...strávit narozeniny v tomhle klubu je jako sen - ROOM 18 mi unikal celou dobu pobytu. Razítko, lístky na drink a vzhůru mezi rejdící davy. Zprvu trochu zklamání z RnB, které se hraje po všech klubech v Taipei, ale jen co jsem našel skříňky a objevil druhou stage, na které DJ roztáčel desky v rytmu TECHNA....byl jsem ve svém živlu! Cola+whisky na zahřátí a už to jelo. Od 11 do půl páté jsem se nezastavil - ROOM 18 potvrdil svojí reputaci. Nejlepší večer v klubu, který jsem v Taipei strávil. Po cestě domů jsem litoval jen toho, že nás nešlo víc. Zvuky velkoměsta v půl páté nejsou tak hlasité, taxikáři mlčí, a jejich profesionalita je na nejvyšší úrovni...do toho čínská muzika a cigáro...pohodové zakončení večera. Taxikář, snad jakoby věděl, že mám narozeniny, mě vysadil přímo před kolejemi uvnitř kampusu...beze slova, s chladnou profesionalitou zastavil přímo před dveřmi naší koleje číslo 1.

Taipei mi bude scházet....MOC!

Game news

Máme  tady nový týden a s ním také nějaké novinky co se týče našeho soutěžení.

First things first - Vítězem soutěže o další razítko s vlastním čínským jménem se stává:

Markéta Kohútová!!!

Jako první odpověděla na soutěžní otázku týkající se jak jinak než čínského překladu. Správně usoudila, že pokud Wo hui kai che...pak Já dokáži řídit auto:-)
Tímto Markét gratuluji a věz, že odměna tě nemine.


Dále bych se s vámi chtěl podělit o dojmy, které ve mne zanechala hra Bioshock. Vzal jsem si ji s sebou, kdybych se tu náhodou nudil a tajně jsem doufal, že můj notebook bude schopen tu grafickou nálož zvládnout. No, zvládnul a nutno dodat, že docela v pohodě. Grafika je opravdu úchvatná a oželil jsem raději nějaké to FPS jen proto abych mohl sledovat skvělé světelné efekty pod hladinou oceánu tak jak je tvůrci zamýšleli. Svět města Rupture, do kterého se dostáváte prostřednictvím in-game videa je fascinující a neuvěřitelný. Podobnost se System shockem je více než jen náhodná a autoři mne přesvědčili, že se stále dá vytvořit kvalitní akční RPG, které v případě Bioshocku přesahuje rámec svého žánru. Příběh je geniálně zakončen a rozuzlení je stejně překvapující jako samotné dialogy ve hře. Co se týče obtížnosti, tam jsem se řídil přesnými pokyny od distributora a vyzkoušel jsem si hru za zkušeného hráče - hard difficulty - občas byla opravdu hard, ale o to větší zážitek jsem ze hry měl. Pobíhat po lokaci s minimem života, bez lékárničky a tušit, že příští souboj se může stát osudným je pravým hnacím motorem atmosféry celé hry. Stejně jako v předchozích dílech, je atmosféra podvodního světa Rapture tvořena jak vizuální tak především zvukovou stránkou...A budete se bát. Doporučuji především fanouškům System shocku. - Garance několika probděných nocí zaručena.

Na jih od země Vycházejícího slunce IV

Ne tož jsu zase tady.
Taiwan a jeho kouzla mě nepřestávají překvapovat a fascinovat. Absolvovali jsme zas několikero výletů a mnohá dobrodružství v betonové džungli zdejšího hlavního města. Kromě Maolinu o kterém jsem se zmínil v samostatném příspěvku, jsme se konečně dostali taky na Sun and Moon Lake - největší taiwanské jezero. Tady v Taipei jsme zas pro změnu byli na několikero společenských akcích - odjížděli někteří známí ze swingové skupiny a taky pokračovala tradiční mezinárodní večeře, tentokrát v kantonské restauraci.

Kdybych měl popsat jak se tu cítím jednou větou pak by to byla asi tahle: "Taiwan je země, kde neuvěřitelné se stává skutečností!"
Opravdu hodně věcí, které by se nemohly v Čechách stát, je tady úplně normálních. Nemluvím tu jen o tom, že vás nikdo v metru nekontroluje jestli jste si opravdu tu jízdu zaplatili - jezdím hodně a revizoři tu prostě neexistují. Opravdu není problém tu bránu prolézt, ale lidi by to tu neudělali, protože je to absolutně amorální. Mluvím tady hlavně o tom, že přespat v 1700 m n.m. ve stanu v přírodní rezervaci bez toho aby vás kdokoliv kontroloval nebo obtěžoval, je tím největším důkazem důvěřivosti a poctivosti zdejších lidí. Snad jenom nás, potrhlí Čechy, napadne porušit aspoň tucet zákonů aby jsme ušetřili pětikilo a zažili něco nevšedního. Kromě toho pobíhat téměř ve 2 km n.m. v tílku po celý den není špatná věc.
Když už jsem u toho vedra, tak jedna věc, která mě úplně odzbrojuje je to, že taiwanci se nepotí. My tu chodíme do půl těla nebo v tílku a nadáváme na vedro, jsme neustále zpocený a to třeba jenom jdeme. Oni si tu štrádujou v dlouhých kalhotách, triku, a bundě(ano opravdu v bundě) a prostě nejsou zpocený.
To by mě zajímalo při jaký činnosti se tedy dokážou zpotit, když ani při tom basketu jsem na některých neviděl, že by jejich potní žlázy pracovali.
Hodně lidí tady věří, že mít bílou kůži neznamená jen být pěkný, ale zároveň být úspěšný. Jelikož a protože lidi co pracují v kanceláři se na sluníčko moc nedostanou, zatímco dělníci pracující na stavbě jsou mu vystaveni dennodenně, můžeme pak jednoduchou logikou dospět ke stejnému závěru, který zde formuje pohled na bělostnou pokožku a pracovní úspěch. To mi připomíná, že deštník tu má dvojí uplatnění. Taiwanci ho nosí pořád s sebou nejen kvůli dešti, ale taky kvůli sluníčku, před kterým je deštník spolehlivě ochrání a nedovolí dotěrným paprskům aby poškádlili pigment v jejich kůži. A když náhodou nestačí deštník, je možné si tu koupit speciální návleky na ruce, které jsou užitečné zejména pro skůtraře.

Ale abych se dostal k tomu, na co vás tady celou dobu připravuji.

---

Čekáme na autobus, který měl údajně jet už asi před deseti minutami. Kocháme se tím, jak zdejší dělník, žvýkající bettelnut, kropí silnici se stejnou vážností s jakou zapaluje cigaretu a necháváme do sebe zabodávat paprsky dopoledního slunce. Dělník občas ustoupí před projíždějícím autem, ale jinak precizně vykonává svou funkci. Po chvíli se objeví týpek v oranžové kombinéze - tipuji ho na nadřízeného - prohodí s borcem pár slov a vyžádá si od něj cigaretu. Slunce nesnesitelně pálí do zad. Autobus furt nikde. Ještě jednou checkuju jízdní řád. Borci se mezitím rozmnožili na 3. Motorkář všem rozdává návykové bettelnuty - samozřejmě, že jako první dostává manažer v oranžovém kombiné. Dalších deset minut přestávky plné plivání odporně zbarvených slin a pokuřování downhillek se neuvěřitelně táhne...a to slunce pořád pálí. Asi posilněn stimulantem se na nás borec rozhodl promluvit. Má štěstí, že jsem pro jakoukoliv interakci v čínštině, protože jinak bych se s někým komu dobrovolně krvácí z dásní nebavil. Vysvětluji mu, že jsme Češi a bydlíme v Taipei. Pobral to. Asi jsem se tu fakt něco naučil:-) Ptá se nás kam jedeme, tak mu ukazuji na mapě asi 2 km vzdálený chrám. Ukáže prstem abych počkal. Sluníčko mě nutí vytáhnout opalovací krém a ochránit svou bílou pokožku. Borec se k nám vrací s třemi lahvemi balené vody. Nedůvěřivě si ji prohlížíme, ale obratem jí balíme do báglů. Proti tomu sluníčku se už mažeme všichni, ale to už na nás volá že máme jít k němu a ukazuje na kolegu v míchačce. Na zastávce výletního autobusu se zastaví stavební vozidlo a jeho dveře se pomalu otevřou. 

 Nemohl jsem věřit vlastním očím - už jsem tu zažil hodně a myslel jsem, že vstřícnost zdejších mne nemůže překvapit, ale tento zážitek mě přesvědčil o opaku.

Státnice 2008

TÍMTO BYCH RÁD VYJÁDŘIL PODPORU VŠEM SPOLUŽÁKŮM, KTEŘÍ LETOS ABSOLVUJÍ STATNÍ ZÁVĚREČNÉ ZKOUŠKY.

Good Luck

and

Congratulation

update

Přidáno několik fotek do galerií: lidé, stavby a detaily

Konečně jsem se dokopal a uploadoval nějaké nové fotky. Maolin a Tainan jsou nejnovější galerie. Doufám, že se budou líbit.

Zatim čest, jedu na pár dní zas na jih - Sun & Moon lake is waiting

Ni men hao aneb test z čínštiny

Doufám, že jste se prokousali tou tunou předchozího textu a
mám pro vás další novinky.

Ve středu jsme měli prezentaci pro děcka ve zdejší základní škole. Představili
jsme jim Českou republiku a mluvili o slavných osobnostech. Myslím, že to byli
čtvrté nebo páté třídy. Každopádně děcka byli celkem poslušný a když už
neposlouchali, tak nedělali bordel a radši spali:-) Přišli jsme na osmou hodinu
a celkově nám prezentace zabrala hodinu a půl. My jsme počítali tak se 40
minutami, ale nakonec jsme měli připraveno několik soutěží a děcka se rádi
zapojili. Ms. Lin, Yvonina matka, která zároveň učí paralelní třídu nám
poděkovala za to, že jsme přišli a její žáci nám věnovali několik drobností.
Nechyběla ani návštěva ředitelny, kde jsme se museli se všemi vyfotit a hlavně představit ředitelce. Když nám pak už 4 ženská tvrdila, že jsme strašně
handsome, poděkovali jsme a valili zpět na tai ke da (NTUST).

Celý den jsme pak měli na to se připravit na test z čínštiny, který nás čekal
večer od sedmi hodin. Vynechal jsem Leadership a radši si připravoval svoji
dvouminutovou řeč a trénoval tony. Napsal jsem si úplně luxusní věty a precizní
fráze, které se však ukázali jako dokonale nezapamatovatelné. Když jsem pak
večer přišel na hodinu ještě s vlhkým inkoustem na svém přípravném papíře,
zjistil jsem, že ani nahlédnout do něj nám nebude umožněno. No nic, vyškrtal
jsem všechny složitější věty...a zjistil, že to nedá ani na minutu. Naštěstí
jsem přišel na taktiku, která mne ve finále zachránila a všechny věty jsem
vyslovoval pomalu a zřetelně, aby mi každý rozuměl:-) Nakonec to nebylo
nejhorší a dokonce jsem si vzpomněl na větu s použitím způsobového
slovesa...takže kdybych celé dvě minuty mlčel a pak vyřkl: "Wo hui kai
che" asi mě stejně nechá projít!

Tak mě napadá....co takhle další soutěž!? - Možnost vyhrát další razítko se jménem

.

.

.

Napište mi (buď mailem, ICQ, msn, skype, nebo jakkoliv jinak),
co že jsem to té paní profesorce řekl, že mě nechá prolézt z čínštiny. Věta
je vyznačena v textu tučně, větším písmem a podtržená. Je psaná v pinyinu
a opravdu dává smysl.

První kdo napíše správnou odpověď, vyhrává!

Výhrou bude razítko se jménem vyhrávajícího.

Poznámka: Soutěže se nemohou zúčastnit vítězové soutěže předchozí, Taiwanští kamarádi (kteří to tu stejně nepřečtou) ani ostatní studenti pobývající na Taiwanu v rámci výměnného nebo jakéhokoliv jiného programu.

Maolin recreation area

Slíbil jsem pokračování.....takže tady je:

Moc jsme toho nenaspali, protože skútry jsme museli
vyzvednout druhý den v 8 ráno. Kabelovka na pokoji byla docela slušnou zábavou
a přiznám se, že po několika měsících bez televize jsem na ni vydržel koukat
opravdu dlouho - poznámka: některé kanály byly v angličtině;-) Nicméně nebylo
kam spěchat. Pánové v půjčovně se rozhodli, že pro český kluky musejí ty
motorky pořádně upravit a tak jsme čekali další hodinu, než všechno ošetřili a
my mohli vyrazit na poznávací jízdu nejstarším městem na Taiwanu. Během nuceného
čekání jsem si projel průvodce, označil ty nejdůležitější místa a přečetl něco
málo o historii. Zavolal jsem ještě Yvonne a domluvili se na společném obědě.
Návštěva Anpingu(nejstarší čtvrť ve městě) byla provázená lehkým deštěm a tak
jsme zapadli do Tree House a obdivovali jak příroda dokázala ovládnout
prostředí člověku tak vlastní jako je dům. Následovala pevnost, kterou
vystavěli Holanďané v 17. století, dneska je z ní muzeum. Zabralo nám to celkem
dost času a v půl jedné mi volala Yvonne, že se sejdeme za hlavním nádražím a
dáme něco na zub. Můj žaludek byl pro a tak jsme jeli zase zpátky do města - 20
minut na skútru. Holky se na nás domluvili a společně s Yvonne na nás čekala i
Zuzka. Dali jsme si špagety a vyrazili prozkoumat přes 300 let starý
Konfuciánský klášter. Sepsali jsme svá přání na žlutý papír, nechali se vyfotit
v kaligrafické galerii a zasmáli se nad kopulujícími želvami. Krásné odpoledne
plné sluníčka vybízelo k dalším aktivitám, ale Honza a já jsme museli vyrazit
dál. Rozloučili jsme se s holkami a nakopli svoje čopry...vlastně skútry...a hurá
do údolí Maolin.

Maolinský národní park se rozkládá podél břehu Laonong river a je skvělým
místem pro rekreaci a relaxaci. Vlastní skútr je však podmínkou pro cestování
po jeho rozlehlých  končinách a tak jsme  se rozhodli dovalit z
Tainanu až do Maolinu na dvou kolech. Cesta měla trvat přibližně 2 hodiny, ale
to se záhy ukázalo jako nepřesný odhad a špatné znalost dopravy. Vyráželi jsme
ve 4 odpoledne a v 10 večer jsme stále nebyli na místě. Krom toho, že nám cestu
znepříjemňovala tma, jsme začínali pociťovat únavu a tak jsme zapadli do
nejbližší rekreační vily a optali se na místo ke spaní. Nejdřív to vypadalo na
1000NT za chatku, ale pak se nad námi(českými študáky studujícími v Taipei) borec
slitoval a poskytl nám kus trávy na postavení stanu. Nakonec nám ještě donesl
něco na zub a flašku vody. Krásně jsme se prospali a když jsme druhého dne
vstávali do slunečného rána, tušili jsme, že náš cíl je nedaleko. Jen asi
dalších 20 kilometrů:-)
V noci volali holky, že měli lehkou nehodu a že dorazí na zítřek až něco po
poledni. Nám to vzhledem k brutálnímu zdržení celkem vyhovovalo.

Na druhý den ráno jsme se probudili do luxusního slunečného
dne. Nafotili jsme si rekreační středisko, které nám poskytlo útočiště a
vyrazili na posledních pár kilometrů směr Maolin. Je opravdu rozdíl jet
třicítkou v noci a sedmdesátkou ve dne. Za nějakých 20 minut jsme dojeli
k hlavní bráně a naše kroky tradičně vedli do visitors centra. Nabrali
jsme mapy oblasti, anglické průvodce po motýlím údolí a nafotili pár snímečků.
Rady zdejších pracovníků ohledně kempování nám moc velkou radost neudělali,
protože nejbližší kemp se nacházel asi tak 30 kilometrů dál na jih. Ovšem já
jsem možnosti stanování zkonzultoval se svým průvodcem a ten tvrdil něco trochu
jiného.

Vyrazili jsme tedy směrem do nitra překrásného údolí a
vydali se hledat utajenou oblast pro stanování. Průvodce samozřejmě nelhal a na
přesně popsaném místě jsme narazili na přátelský domorodý pár a jejich rekreační
chatu. Jelikož znalost angličtiny je v této oblasti opravdu vzácná, měl
jsem možnost zúročit své lekce čínštiny a dokázat si, že něco málo umím. Paní
domu nám ještě udělala klasický domorodý oběd a my vyrazili naproti holkám
k hlavní bráně. Bohužel se nám během cesty zatáhlo a než dorazili děvčata
začalo pršet.

Cesta v dešti na skútru není žádnej med, ale při
teplotě 30 stupňů se to dá celkem snést. Holky nedorazily samy, ale přivezly
kupu kamarádů. Všichni byli strašně hrr na koupání a tak jsme jim ani neukázali
kde budou spát a jeli rovnou na lagunu, kterou už holky navštívily předešlého
dne. Čistá, neposkvrněná příroda a absolutně čistá voda, i když docela studená.
Laguna o velikosti větší louže nám stačila všem abychom se dosyta vydováděli a
osvěžili. Pro Tobyho(Chrisův pes) to bylo první koupání v životě a tak
jsme s napětím sledovali jak si s vodou poradí. Musím říct, že i žáby
by mu mohly závidět:-)

Po koupání jsme všechny zavedli do kempu, postavili stany a
vydali se na další prohlídku údolí. Nakonec jsme skončili na horkých pramenech.
Všichni byli šokování tím jak to vypadá, ale my mazáci odkojení horkými prameny
ve Wulai jsme moc nemeškali a vyzkoušeli zdejší specialitu…zázvorovou koupel.
Teplota okolo 60°C  a absolutně hnědá
voda nás neodradili. Ostatní se na nás moc dlouho koukat nevydrželi a nakonec
tam za námi skočili taky. Po koupeli jsme si dopřáli nějakou tu domorodou
specialitu, nakoupili něco k pití a v kempu ještě trochu zakalili.
Ani jsme nebyli moc hluční když jme se kolem 2 hodiny ranní snažili nasoukat do
spacáků.

Večer bylo vedro k nevydržení a tak jsem z toho
spánku moc neměl. Vstával jsem v půl osmé a společně s Chrisem
vyvenčil Tobyho. Počkali jsme na ostatní až se probudí a sbalili stany. Jelikož
jsme s Honzou museli vrátit skútry v Tainanu kolem 14 hodiny, trochu
jsme to popohnali a společně s Káťou, Janou a Janet jsme vyrazili na
vodopád. Vlastně to bylo jen další 2 kilometry cesty od laguny, ve které jsme
se předešlého dne koupali. Průvodce nelhal o vzdálenosti, ale terén jsme si
všichni představovali jednodušší a než jsme došli na místo, byli jsme po 40
minutovém výstupu opravdu unavení a propocení. Vodopád a jezírko pod ním nás
doslova uchvátili a dech beroucí krása scenérie, která se před námi otevřela mi
téměř vehnala slzy do očí. Vykoupali jsme se a lehli si na rozpálené
kameny…dokonalá relaxace…sluníčko se na nás smálo a lehký vánek čechral
vlasy…takhle bych mohl strávit celý den a přesně takhle jsem si výlet do
Maolinu představoval.

Úplně jsme zapomněli na čas a když jsme se vraceli k motorkám,
bylo jasné, že to do Tainanu nestihneme včas. Rychle jsme se rozloučili a
vydali se na cestu, tentokrát podle rady zdejších a s přesnější mapou…dohromady
i se zastávkou na oběd to byly 3 hodinky. V půjčovně ani nenadávali a my
jsme šli hledat autobus směr Taipei na nedaleko vzdálené autobusové nádraží. Po
cestě jsme v podchodu narazili na stěnu s popisem všemožných
světových metropolí…a hádejte co tam nechybělo……Praha. Odchytli jsme taiwance a
nechali se s naší „stověžatou“ vyfotit.

Bus jel téměř okamžitě a my jsme jen taktak stačili koupit
lístky. Luxusní Ubus za 500NT jsem si pochvaloval a cestou kouknul na 2 filmy a lehce se prospal.

MS2008

Mistrovství už začalo a já jsem to zjistil teprve včera
Vypadá to, že poprvé nepůjdu do hospůdky podpořit naše chlapce....i
když na zdejší pivko stejně neni chuť. O víkendu jsme se byli podívat v Tainanu
a tam jsme se namlsali pořádným pivkem. Sice neměli českýho gambáče ani plzeň, ale alespoň to německý pivko je mi bližší než ta zdejší "voda".
Název Blue Girl byl sice jemně ujetej, ale co čekat od exportu a ještě
distribuovaného přes Koreu. Nic to nemění na faktu, že jsme zažili
parádní večer v hospůdce evropského typu. Jmenovala se Armory a dýchala
tabákový dým skoro stejně zhluboka jako ta naše česká. Jedna z věcí,
které mě tu dost štvou jsou ty všudypřítomné obrazovky. Hospoda měla do
kopy velikost poloviční Sauny(rozuměj poloviční Zdi) a vysely tam 3
obrazovky! Sice jsem byl znechucen, ale když kolem dvanáctý začali
dávat rozhovor s Petrem Čechem, zalil mě pocit národní hrdosti a všem
jsem musel říct, že tenhle hráč je z Čech, stejně jako já. Podpořen
jsem byl třemi škopky - sice nám nejdřív dali půldecky, ale rychle jsme
jim vysvětlili, že takhle se pivo pít opravdu nedá a dovalili aspoň
třetinky.

Jo, už jen vzpomínky na víkendové putování ve mě vyvolávají příjemně
relaxovanou náladu. Ve čtvrtek večer jsme se s Honzou sbalili a
vyrazili na nádraží. Poprvé jsme si dovolili HSR(High speed railway),
ale 4 hodinový rozdíl je na tom cestování vlakem opravdu hodně znát.
Vlaková souprava si to valila 300 km/h a my jsme neměli pořádně možnost
prohlížet okolí. Ne kvůli té rychlosti, ale proto, že jsme vyrazili
opravdu až za tmy:-) Příjemným překvapením bylo, že nás z nádraží do
města  v cílové stanici odvezl autobus zcela zdarma. 40 minut cesty  by
jsme taxíkem solidně přeplatily, ale my se nenechali zlákat a počkali
si na autobus dotovaný taiwanskými dráhami. Ve městě nás vyzvedla
Zuzka. Vyjednala nám hostel, půjčení skútrů a mohli jsme vyrazit do
již zmiňované hospody:-) - TO BE CONTINUED

Jak to vidíte letos?....budeme první, nebo se necháme vyštípat už v
osmi finále?...Tak na tyto a další otázky nám odpoví až příští týden;-)

Zatim Ahoj a fandímeeeeeee.

2 Sunny days

Jako na potvoru, zrovna když zůstaneme v Taipei a rozhodneme se trochu podívat na učení, se nám udělá pěkně. Nebe bez mráčku a letní teploty nás nakonec donutili trochu pozměnit plány a vydat se na výlet.

V pátek jsem tradičně vstal pozdě, ale slunný den, my dodal energii pustit se do práce....jenže bez jídla ani dělník nekope a tak první věcí bylo naplnění žaludku. Školní kafetérie se tentokrát překonala a gordon blue po taiwansku bylo sice miniaturní, ale velmi chutné. Za 65 dolarů jsem si nacpal břich a společně s Honzou jsme se vydali na odpolední siestu do kampusu NTUST. Ještě jsme se stavili v 7-11 pro dezertík - aktuálně a dlouhodobě vyhrává kinder bueno:-) Sluníčko a azurová obloha nás vyloženě lákali k posezení na travnatém plácku. Nenechali jsme se dvakrát přemlouvat a podlehli jsme...Cola, bueno, leháro...tomu říkám pohoda. Jen jsme nechápali proč na nás všichni tak divně koukaj. To nikdy neviděli ležet lidi na trávě!?!...později se k nám připojila Světa(spolužačka z Ruska) a vysvětlila nám, že svléct se do půl těla a opalovat se uprostřed kampusu tu není zrovna to pravý ořechový. Je fakt, že jsem za celou dobu pobytu neviděl nikoho se vyloženě opalovat, ale přikládal jsem to za vinu zdejšímu zataženému počasí. Nikdo se k nám nechtěl připojit, i když bylo tak luxusní počasí, který je tu opravdu vzácné. Měl jsem pocit, že o tomhle se tu bude mluvit ještě dlouho. Užil jsem si svých 15 minut slávy a vrátil se k učení. Nicméně jsem ho pojal trochu netradičně a vypakoval se i s knížkou na Leadership ven. Zapadl jsem do stínu stromů v kampusu sousední NTU a oddal se dvěma hodinám intenzivního...spá..eh, studia. Když se pak slunce klonilo k západu, prošel jsem kampusem a pokusil se něco nafotit. Před večeří jsme se s klukama dohodli, že zítra pojedeme na výlet ať to stojí co to stojí. Zabít tak krásné počasí na kolejích by byl hřích!

Ještě před spaním jsem projel průvodce, který se ukázal jako neocenitelná pomůcka a vybral jedno z míst kousek na sever od Taipeie. Jsem rád, že jsem byl ochotný za něj těch osm stovek dát. Ne jen, že jsou tam všechny možné i nemožné destinace na celém ostrově společně s popisem jak se tam dostat a kolik to bude přibližně stát, ale hlavně jsou tam všechny názvy napsané i v čínštině(ve znacích a mnohdy i v pinyinu) což se hodí, když se snažíte s řidičem domluvit na tom, kam jedete.

Yeliu(Yehliu) geopark si můžete prohlédnout ve fotogaleriích. Krásné počasí a úžasná scenérie houbovitých útvarů, vytvořených z vápence pomocí erozního vlivu oceánu, nám byli odměnou za brzké vstávání a hodinovou cestu autobusem. Celodenní výlet si všichni pochvalovali a když jsme se v půl deváté večer vraceli zpět na koleje, byli jsme příjemně unavení.

Dneska se sluníčko schovává za mraky, ale i tak je docela vedro...k večeru si asi zajdu zahrát basket(neříkejte to doktorovy;-)

Na jih od země Vycházejícího slunce III

Měsíc se sešel s měsícem, týden s týdnem, hodina s hodinou a je tu další zhodnocení života na zeleném ostrově, který místní výstižně nazývají (ilha) Formosa čili  beautiful island.

Začalo období dešťů a tady v Taipei to znamená zataženo, přeháňky a občasné bouřky. Kolikrát prší celej den v kuse. Ale že by se to nějak diametrálně lišilo od českýho jara, tak to ani ne. Snad jen ta teplota je o 10-15 stupňů vyšší a tolik nefouká. To byl taky jeden z důvodů proč jsme se vydali na výlet, vlastně na dva výlety. Jeden byl do Kaohsiungu (největšího přístavního města na Taiwanu) a následně na maličký ostrov, s názvem LiuChiu. Druhý byl na východní pobřeží a na Green Island. Během nějakého toho dne přibudou fotky;-)

Taiwan je země mnoha protikladů a kontrastů.  Na jedné straně vidíte dívčiny oblečené v těch nejvíc sexy oblečcích, které si jen dokážete představit, ale na straně druhé jsou ty samé slečny nuceny bydlet doma s rodiči a poslouchat je na slovo až do 30. Vůbec, rodina zde má obrovskou moc nad rozhodováním a chováním jednotlivce. Například kamarádka je katolička, ale proto, že jsou rodiče budhisti, musí si každou neděli ráno vymýšlet výmluvu aby mohla jít do kostela. Nemluvím tady o nějakém rozmaru, ale regulerním vyznání, které trvá již několik let a raději než aby tento problém řešila s rodiči, žije ve lži.  Jiná  spolužačka mi zas říkala, že  nechce urazit rodiče tím, že by se od nich odstěhovala a tak v 26 bydlí stále s nimi i když  už pracuje v nadnárodní firmě a vydělává slušný peníze. Příjde mi to jako citové vydírání. Rodiče tu mluví děckám (když píšu děckám, tak mám na mysli většinou spolužáky, kterým je v průměru 25 let) do všeho...od výběru práce přes studovaný předmět až po to jestli můžou vycestovat za hranice. Není to tak ve všech případech ale setkávám se s tím opravdu často. Další zajímavostí je, že ačkoliv jsou mladí a studenti podporováni všemožně, jejich studentské výhody končí za branou kampusu. Krásných deset procent slevy, které si užíváme v kampusových sedm-jedenáctkách opravdu nevynahradí 50% slevu při cestování lodí, kterou si na oplátku užívají pouze muži starší 35 let. Ano, je to divný, ale je to tak.
Jedna věc, kterou tady docela nepobíram je jejich denní režim. Onehdá jsem si chtěl koupit stan a tak jsem si přivstal, abych to zařídil dopoledne, ještě před školou. Ale ouha! Všechny obchody, ale opravdu skoro všechny byly ještě v půl jedenácté dopoledne zavřeny. Ve většině chyběla i vývěska s otvírací dobou, takže jsem ani nevěděl jestli mám čekat a nebo se na to vybodnout. Na druhou stranu po ulici se proháněli stovky a tisíce skútrů a aut. Kam sakra asi jeli, když je všude CLOSED. O čistotě jsem se zmiňoval už minule, ale narazil jsem na další brutální kontrast. Šel jsem si vyřídit místní řidičák na motorku a procházím se částí města zvanou Shilin. Naneštěstí, tu úřady nemají na jednom místě a tak jsem musel jít od metra ještě asi 2 kilometry pěšky(na autobus jsem si netroufl). Každopádně procházím příjemným parčíkem a jakýsi pracovník technických služeb tam zametá chodník, který je evidentně čistý. Ujdu necelých sto metrů a narazím na uličku, která si se skládkou nezadá. Efektivní využití pracovní síly, jen co je pravda.

Přidal jsem pár fotografií 101 a taky oživil některé další galerie....check it out!

Game Over

ANO.....slavnostní vyhlášení vítěze naší malé soutěže je tady.
.
.

a vítězem se stává

3
2
1

Martin Liška!!!

Tímto vítězi gratuluji a svou cenu dostane po mém příjezdu do rodných krajů;-)

Pokud vás zajímá jaká byla správná odpověď - tady je:

• Martin Holeček -  Ma Ding Ho [ma ding ho] -  馬 丁 
  何 znamená : kůň, energický(silný, bujný), Ho je pak tradiční čínské příjmení

Ti co nevyhráli ať nevěší hlavu, cením si jejich účasti a možná časem se tady objeví ještě nějaká podobná soutěž.

Co se děje v trávě

Tak jsme se zašli včera kouknout na jogu. Kamarád z Indie nás pozval do National Palace Musea na jeho představení. Spíš bych to nazval lekcí zdarma v kouzelném prostředí zdejšího muzea. Atmosféra byla ohromující a moje tělo by se mělo cítit odpočaté....jenže jako ultra začátečník se dneska cejtím docela zmoženej. Každopádně doporučuju zkusit! Joga nebylo to jediný co jsem včera vyzkoušel a po cvičení jsme zašli do sushi restaurace...snad se sem někdy dostanou i fotky, ale byla to nehorázná žranice. Z pásu jsme si vybrali co se nám zamlouvalo a případně si objednali specialitky z menu. Za 200NTD jsme si všichni nacpali břich syrovým masem a řasami.
Po páteční návštěvě luxusní italské restaurace to byla docela zajímavá změna. Nicméně není nad Quatro stagione, příjemné posezení a italskou muziku. Roberto v pátek vybral opravdu skvěle a kuchaři se vyznamenali. Co jiného v italské restauraci než pizzu....no, možná třeba těstoviny, ale ty si nikdo neobjednal:-) K tomu jeden čerstvej ležák a pohoda se protáhla z 2 na 4 hodiny....taky pak ten účet vypadal....ale těch šesti stovek vůbec nelituju....za připomenutí pořádnýho jídla to stálo.

Zdravím do Evropy a mějte se fajně!

Další školní tejden

Včera jsem se vrátil z pětidenního výletu na slunný jih. Společně s Honzou a Honzou:-D jsem se vydal do Kaohsiungu navštívit holky studující na Wenzao Ursuli ne College of Languages. Výsledek si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Jenže nový týden nám nepřipravil jen příjemné zážitky, ale čekala nás i krutá realita školních dnů. Ani jsem se po příjezdu nestačil vysprchovat a už jsem mazal na schůzku s týmem na Strategic management. Opět jsem byl jediným příchozím a začínám pochybovat o zdárném výsledku našeho projektu:-/ Test z angličtiny byl procházkou růžovím sadem, ale co taky čekat od oral aural skills 1. Jenže to nebylo všechno. Naše Marie se rozhodla dát nám trochu do těla a museli jsme vymyslet scénku, nebo prezentaci na další hodinu, ve které se budou muset všichni z týmu předvést. Ne, že by mi vadilo hrát divadlo:-D, ale zklamání z předešlé schůzky týmu mi nedávalo moc naději na uskutečnění jakékoliv aktivity. Naštěstí jsem nebyl sám, kdo se rozhodl to nenechat náhodě a tak jsme se dohodli na tématu, postavách a scéně. Když nic, tak alespoň tohle máme za sebou. Scénka bude na pořadu až 5.5. tak se to snad dotáhne.

Uvidíme co přinese zítřek...pro dnešek jsem tak unavenej, že si asi zase půjdu lehnout:-)

Peace out!

Kdo nehraje nevyhraje

Jelikož jsem do soutěže o razítko s čínským jménem dostal zatím jen jeden příspěvek, a to ještě ne s odpovědí, rozhodl jsem se vám pomoci malou nápovědou.

ZDE

najdete všechno potřebné pro nalezení odpovědi na mou otázku.

Kdo mi do komentáře(e-mailem, na ICQ) napíše alespoň přibližný překlad mého čínského jména do češtiny, může se těšit na razítko s vlastním podpisem, které mu zde nechám vyhotovit.


Zadání

Ma Ding Ho - 馬 丁何

Vyhrává nejrychlejší!

Hong-kongské intermezzo

To, že jsme si ve čtvrtek vyrazili do indické restaurace nikoho nepřekvapí....vlastně to ani nebyla restaurace indická, ale tibetská. To co na tom bylo zvláštního, je, že jsme se tam sešli: 2 Taiwanci, 1 Ital, 2 Rusové, 1 Ind, 2 Indonésané, 1 Thajec a 2 Češi. Pěkná mezinárodní sebranka:-) Jídlo bylo vynikající i když trochu méně pálivé, než jsem očekával. Pokusili jsme se i o tradiční způsob stolování a jedli rukama. Asi to bude chtít trochu tréninku, protože se jí jen jednou rukou a utrhnout kus chleba není zas tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Většina z nás vsadila na klasiku a objednala si Kari a Chilli s kuřecím, případně vepřovým masem. Za 200 NTD jsme se solidně nacpali a šli obejít jeden z night marketů. Tam jsme potkali to, proč tenhle odstavec vůbec píšu. Na férovou Jehovisty! Šířili slova jak káže Jehova a ani se v těch košilích nepotili. Neodolal jsem a musel jsem jejich misionářskou cestu zachytit. Taiwanky se bohužel přesvědčit nenechali...snad příště.

Páteční dopoledne jsme klasicky prospali a s odpolednem to nevypadalo moc dobře, protože nás s Honzou přepadl lehký bolekrk (nádherný to novotvar:-). Zahnali jsme ho ibuprofenem a šli na metro směr National Palace Museum. Počasí bylo nádherný, tak co se válet na kolejích. MRT není všemocné a tak jsme museli ještě kousek dojet autobusem. Po cestě jsme obdivovali nádheru nové městské části a s obavami sledovali horšící se počasí. Naštěstí nezačalo pršet a jen se zatáhlo - teplota krásných 25 stupňů:-) Prohlídka měla začínat ve tři, a my měli ještě 45 minut čas, který se však vypařil jak pára nad hrncem, ještě než jsme došli k pokladně. Museum je koncipováno jako palác a během překonávání několika desítek schodů, náměstí, promenády a brány, jsme neudrželi foťáky na uzdě a tak se stalo, že jsme lístky koupili 10 minut před začátkem prohlídky....ty probíhají v anglickém jazyce pouze dvakrát denně. Nakonec se nás cizinců sešlo - 3... Kat(americká turistka), a my dva:-) Průvodkyně, bývalá učitelka angličtiny, byla nadšená, že je nás tak málo a mohli jsme se alespoň dozvědět více detailů. Ani 2 hodiny prohlídky nestačili na prohlédnutí tak rozsáhlé expozice, kterou NPM skrývá....ony asi nebudou stačit ani 2 návštěvy protože množství exponátů přesahuje 650 000. I přes jazykové kotrmelce a málo času jsme měli možnost podívat se na ty nejvzácnější kousky mezi něž patří Jade cabbage, meat-shaped stone nebo miniatura lodě(9 lidí na palubě) vyřezávané z olivové pecky. Po prohlídce už se museum zavíralo a tak jsme se vyrazili občerstvit do města a prohlídnout si nejbližší night market.

Na sobotu připadlo 33. výročí založení NTUST a  tak jsme se přemohli a vstali ráno v 7 hodin aby jsme se mohli zúčastnit úvodní ceremonie.....v pravdě nás probudil příslib delikátní snídaně. Společně s dalšími zahraničními studenty jsme tvořili jednu za skupin zastupující jednotlivé departmenty a vydali se na slavnostní pochod kampusem jež byl zakončen malým představením každé z nich. Naše skupina byla zřízena až letos (my jsme se to dozvěděli teprve den před ceremonií a ještě neoficiální cestou) a tak jsme byli z povinnosti cokoliv předvést vysvobozeni. Na další ročníky už čeká milá povinnost ukázat co v nich je;-) Celé se to odehrávalo v masopustním duchu, reji převleků, masek a zábavy. Po celý den pak probíhali nejrůznější sportovní soutěže mezi účastníky a kolem 4 hodiny odpolední proběhlo vyhlášení vítězů. Zdejší rektor je velkým příznivcem sportu a tak výročí vždy probíhá v duchu přátelského soutěžení a veškerý program je oslavou lidské tvořivosti a spolupráce. Spíše než o výsledky jednotlivých soutěží šlo o oslavu sportu jako způsobu relaxace. Vzhledem  k problémům s kolenem jsem se nezúčastnil ani štafety na 200m ani štafety plavecké......tak jsem alespoň fandil.....a všem. Každý department také během posledního týdne vytvářel na jednotlivých místech kampusu nejrůznější prezentace, které den před oslavou vyhodnotila porota. Pro představu...pobíhalo zde asi 20 lidí v bizarních kostýmech(od spidermana, přes samuraje, po killer barbie), které si mohl kdokoliv vyzkoušet...objevila se imitace britské telefonní budky u vchodu do kampusu....byl postaven byt z plastikových lahví, zorganizován studentský market, kde mohl kdokoliv prodávat cokoliv (získal jsem tak bělící prostředek na pokožku:-) atd. Tvořivost studentů se tu podporuje na mnoha frontách a vítěz se mohl těšit na slušný finanční obnos. Vyhráli Architekti s plastikovým bytem - já osobně bych hlasoval pro obraz tvořený kolemjdoucími tím, že házejí balonky plné barvy na plátno:-D Rozlehlost a funkčnost kampusu mě nepřestává ohromovat ani po dvou měsících a v jedné z budov se nachází kompletní divadelní sál pro 1000 diváků, ve kterém se večer konalo  představení studentského divadelního spolku. V čínštině mi to moc nedalo, ale aspoň jsem se prospal:-)
Great event


A proč že se nadpis zcela nevztahuje k příspěvku?...to máte jako na idnesu...ale aby jste neřekli, že vám lžu:  spolubydlící odletěli ve čtvrtek na koukačku do Hon-Kongu, tak proto;-)

středeční noviny

Neděle se kupodivu celkem vydařila. Počasí nebylo ideální a školy až nad hlavu, ale přeci jen jsem si odpoledne udělal čas a vydal se na zdejší market. Chtěl jsem si koupit nějaké pořádné botky do zdejší přírody. Potkal jsme na Gonguan station Yvonne, tak jsem se k ní připojil a nechal se provést po zdejších obchodech:-) Probrali jsme proběhnuvší volby a postěžovali si na obrovský vliv médií na politický názor. Když jsem zjistil, že ještě před 10 lety, zde bylo zakázáno pořádat politické meetingy, divil jsem se jak lidé mohly opět volit komintang. Ale u nás se taky volej komunisti, že?! V jednom z menších obchůdků se sportovním zbožím jsme se zastavili prohlédnout si zboží. Prodavačky byli milé a ochotné a pořád nechápali za co že jim XieXie, když mi nosili jednu botu za druhou. Sleva 20% na veškeré zboží se odrazila v mojí vybíravosti a tak jsem vyzkoušel asi 6 párů bot. Nakonec jsem stejně skončil na botách, které měli v mojí velikosti :-/ Vybral jsem solidně vypadající Merrelly  - Gore-Tex hrál pro a těch 3100 NTD jsem nelitoval.
.
.
.
Taky jsme se vydali v úterý večer na další schůzku skupiny Amnesty International. Sešli jsme se tentokráte u Memorial Hall na náměstí. Důvod byl jednoduchý....několikadenní protesty proti čínskému zásahu v Tibetu. Hlasovalo se o uspořádání dalšího filmového festivalu...12 pro, 3 proti....demokracie zvítězila. Zatímco se za našimi zády skandovala hesla(Shame on China, Long live Dalailama, Free Tibet či Stop genocide), já se seznamoval s nově příchozími "bojovníky za lidská práva". Taiwanští přátelé pro Tibet nás pozvali aby jsme se připojili k protestní akci a prohodili pár slov za Amnesty International ve věci posledních událostí v Tibetu. Claire se toho ujala na výbornou a Tibeťany podpořila v čínštině, takže jsem tomu ani zbla nerozuměl:-) Prošli jsme si protestní kolečko a nakonec se připojili k meditaci za zesnulé oběti. Když mě pak zašla bolet zadnice, tak jsme se rozloučili a vypadli na metro. Zajímavá zkušenost(ještě, že to vízum do Číny už máme zařízené)...slova mantry, která se tam ten večer zpívala mi znějí v uších doteď.
.
.
.
Nějak nám onemocněla profesorka na čínštinu a tak jsme neměli dvě lekce. Dneska nám bylo oznámeno, že pro závažnou nemoc nemůže vyučovat a přidělili nám nějakého amatéra ze školy. Každopádně to byla sranda, přijít na hodinu o 90 minut dýl a ještě se potýkat s někým novým. Nějak jsme si při účasti na Vietnamském kulturním dnu neuvědomili, že máme jít do školy. Dobře, kecám...moc dobře jsme věděli, že máme jít na hodinu a (s)prostě se na ní vybodli. Nejen, že jsme se seznámili s kulturou dalšího východního státu, ale taky ochutnali tamější kuchyni. Výrazným rozdílem byla konzistence rýže a absence vařené zeleniny....což jsem uvítal:-)

Návštěva ze sněmovny

Poslušně hlásím, že recepce proběhla v pořádku.

Včerejší odpoledne se neslo ve společenském duchu. Na půl čtvrtou jsme byli pozváni do České ekonomické a kulturní kanceláře abychom se zúčastnili recepce se zástupci poslanecké sněmovny ČR. Pozváni byli všichni Čeští občané pobývající na území Taiwanu, ale dostavila se jich jen hrstka. Probíhala nezávazná konverzace, prohlídka nových kancelářských prostor a nějaké to malé občerstvení. Co si budeme povídat, jídlo a Plzeňský pivo byli hlavním lákadlem této akce. Po představení představitelů naší zákonodárné moci(Bohuslav Sobotka, Richard Sequenc a Tomáš Dub) a prvních konverzačních kotrmelcích v úvodní debatě se společnost rozptýlila po luxusních prostorách. Páně Sobotka byl pod neustálou palbou dotazů a tak si z přepychového občerstvení moc neužil. Na druhou stranu poslanec Dub se s námi podělil o tajemství japonské kuchyně a poradil nám jak správně konzumovat suši, které zmizelo ze stolu dřív než bys řekl Česká ekonomická a kulturní kancelář:-) Musím přiznat, že jsem si jej s přiměřenou dávkou wasabi taky ochutnal a popravdě zamiloval. Syrová ryba zní sice strašně, ale po vizuální a chuťové stránce je to delikatesa. Nejvíce jsme si však vyslechli od senátora Sequence, který se po 24 hodinovém letu dal směle do pití červeného vína a jeho jazyk byl pak uvolněnější než by kdo čekal. Podělil se tak s námi o zážitky z Bangkoku, obavy z konce svého volebního období nebo riziku alkoholismu, kterému jako chirurg a politik čelí v dvojnásobné míře:-D
Po třech malých Plzních, které jsem si každým douškem vychutnal, jsem se vydal na prohlídku prostor společně s manželkou ředitele kanceláře. Prozradila mi, že v Taipei se necítí tak příjemně jako v Kuala Lumpur. Pohádkovou Malajsii musela s manželem opustit před 6 měsící a šedá Taipei s všudypřítomným smogem a deštěm jí neokouzlila. Záviděl jsem jí kancelář, ze které byl přímý výhled na nejvyšší budovu světa, ale těch 150 žádostí, které musejí denně vyřizovat už ne. Politici měli na večer naplánován koncert Londýnské filharmonie ve zdejší Concert Hall a tak se s námi rozloučili....společné foto na závěr a zatímco sněmovníci odjížděli v Superbu, my jsme zamířili na autobusovou zastávku.
Sumasumáru.....příjemně strávené odpoledne se spoustou zajímavých lidí.

Volný čtvrtek

Včera jsme neměli moc co dělat a tak jsme se s Honzou rozhodli navštívit další kulturní památku v Taipei. Prolistoval jsem průvodce a volba padla na Taipei Story House. Vedle něj se nachází museum umění, ale vzhledem, k tomu že jsme vyráželi po třetí hodině odpolední, jsme moc nepočítali, že navštívíme oba dva kulturní stánky. Pro tentokrát jsme se odpoutali od místního metra a vydali se prozkoumat zdejší autobusovou dopravu. Na internetových stránkách dopravní společnosti jsem vyhledal číslo autobusu, který by nás měl dovézt na místo a dobrodružství mohlo začít. S autobusy to není taková sranda. Vše je značeno čínsky, jen některé známé zastávky jsou i v angličtině...autobus staví jen na znamení...a občas se liší trasa linky podle toho v jakou jedete denní dobu. Naše 208 měla jezdit každých 10 minut z Gonguanu, ale tam se na 200 metrech nachází asi 30 zastávek v obou směrech. Několik minut hledání, pár přechodů na červenou a našli jsme co jsme potřebovali.U Lidí na zastávce jsme se ujistili, že jedeme správným směrem a nastoupili do přijíždějící soupravy. Byl krásný slunečný den a tak jsme očima hltali všechna zákoutí, která nám svou jízdou útulný růžový autobus nabízel. Byli jsme tak vyvalení, že jsme ani nepočítali zastávky. Mělo to být patnáct, ale nějak jsme na tom v tom úžasu zapomněli a nakonec jsme vystoupili o zastávku dál. Nelitovali jsme toho však a vyfotili si alespoň Keelung river a Grand hotel, postavený ve velkolepém staročínském stylu. Lehká procházka po 40 minutové jízdě přišla vhod. Taipei Story House je celkem malá budovy na břehu Keelung river, ale co je na ní na první pohled zvláštní je styl ve kterém je postavena. Je to evropské sídlo inspirované Pařížskou architekturou z počátku dvacátého století. Dorazili jsme po čtvrté hodině a měli jsme tak dostatek času prohlídnout si celou výstavu. Měla název Citizens in Metropolis a sestávala se z příběhů lidí žijících v Taipei a jejich povolání. Nebylo to ale jen suché čtení popisků na zdi, kdepak...Taiwanci nezapřeli svou technickou vyspělost ani na tomto místě a tak byl každý příběh podpořen krátkým videem prezentovaným na malém LCD panelu....všechna ta videa se nacházela na flash pamětech o velikosti 1GB.... Kolem půl šesté se začalo smrákat a my jsme se místo do přilehlé čajovny vydali prohédnout nedaleký park.

Ještě než jsme se vymotali ze změti zeleně volala mi Yvonne, zdali se k  ní připojíme na dobročinném koncertě Free Tibet pořádaném místní Taiwanskou společností přetel Tibetu. Byly  jsme celkem při chuti a tak jsme souhlasili a nastoupili do již známe 208. Ale ouha, projevila se nepředvídatelnost zdejších linek a my jsme mohli obdivovat další krásy taipeiského večerního života. Nakonec jsme vystoupili na stanici metra Gutting a přesunuli se s jeho pomocí na C.K.S Memorial Hall, kde se akce konala. Shrnul bych to jako pokojnou demonstraci za práva Tibeťanů....Byl to koncert s nádechem demonstrace a napětí vyselo ve  vzduchu...kolem obcházeli policajti a na místě bylo několik televizních štábů a spousty reportérů. Zazněli skladby od Hip-hopu po tvrdý Rock a i přesto, že jsem jim nerozuměl věděl jsem, že nejsou o pohodě, penězích a zábavě. Na místě bylo všehovšudy 200 lidí a nikdo se moc neodvažoval pronášet jakékoliv projevy až na organizátory. Na závěr se na pódiu objevilo 2O Tibeťanů....slyšet je vykřikovat hesla o svobodě a čínském útlaku bez jakékoliv odezvy pro mě bylo bolestnou zkušeností. Velký rudý bratr zde bdí!

Free Tibet!

Wu-Lai village

Dnes jsme se vydali na avizovaný výlet za nejbližšími horkými prameny v okolí Taipeie.
V osm hodin ráno budíček...ani snídaně skládající se z dobrot jako mléko a tousty s višňovým džemem mně nedokázali zcela probudit po 4 hodinovém spánku. Co si budeme povídat, život hráče počítačových her není snadný:-) Nástup na rozcvičku, alias vrchní slezina zahraničních studentů, před budovou knihovny, byl naplánovaný na 8:30. Dorazili jsme včas!! Stejně nebylo kam spěchat, protože organizační procedury zabrali další půl hodinu a nakonec jsme všichni společně nastupovali do dvou přistavených autobusů směr Jih. Serpentiny, přes které jsme cestovali mě nenechali odpočinout a můj žaludek je taky přežil na pokraji únosnosti. Taiwan je jedna velká hora, do které se lidi snaží zasadit svou civilizaci, nebo mi to tak alespoň po cestě připadalo....strmé srázy, terasovité domky, hluboká koryta řek. Ani píď místa nedává tato panenská příroda zadarmo.

Autobus nás vyložil na terasu rovnou naproti 80ti metrovému vodopádu a my všichni se hned nahrnuli k zábradlí a začali fotit:-) To bylo k popukání. Indonésané, Vietnamci, Indové a Češi se chovali jak Japonci na kolonádě:-D....zdejší z nás museli mít strašnou srandu. Ukojili jsme své umělecké choutky a vydali se na žabí stezku, překonali solidní převýšení na okruhu měřícím zhruba jeden kilometr a nafotili další kvanta fotek. Zdejší příroda je opravdu úchvatná...zeleň je všude kam se člověk podívá, vše kvete a voní(a to je březen), dokonce na neuvěřitelně strmých svazích hor se drží pralesní flóra:-) Po dlouhé době jsem se nedýchal opravdu čerstvého vzduchu což mi dodalo energii pro celodenní dobrodružství.

Žabky jsme nechali za zády společně se slunným dopolednem a pokračovali jsme směrem k lanovce, která nás dopravila přímo nad zmiňovaný vodopád, kde se nachází rekreační středisko. Naštěstí není sezona a tak zde byl celkem klid. Mohli jsme se nejen projít po zdejším areálu a vyzkoušet atrakce(lanová dráha, střelba z luku, lodičky), ale taky jsme měli možnost vyfotit některé ze vzácných ptáků a motýlů, které se zde vyskytují. Oběd v podobě dušené zeleniny, rýže a plátku masa přišel vhod. Naši průvodci nás již popoháněli zpět do lanovky a tak jsem stihl nakoupit jen pár pohledů a frčeli jsme zase dolů z kopce, vlastně přes řeku, aby jsme stihly představení místního divadelního souboru.

Tak úchvatnou podívanou a šou jsem v divadle ještě nezažil! Herci mnohokrát měnili kostýmy, využívali perfektně připravených kulis a kromě akrobacie a zpěvu předváděli domorodé tance za zvuků tradičních nástrojů. Nejvíce mne však uchvátila prosklená zadní stěna, která tak dávala divadelníkům možnost využít kouzelného přírodního pozadí....vodopádu osvíceného odpolední sluncem. Na konci představení se strhl hromadný tanec, do kterého bylo zapojeno i publiku a tak jsem neváhal a šel na pódium. Za zběsilého tance všech zúčastněných a hrdelních zvuků domorodců jsme byli svědky tradičního svatebního obřadu. Michal je tímto ženatý:-D....vlastně to nebylo uznáno platným, protože šaman, který jej oddával nebyl opravdovým starším kmene. GaGa International Theater se svým představením, které jako kulisu využívalo nádhernou scenérii zdejší přírody, ve všech zanechalo silné dojmy a na zdejší představení nezapomenu do konce života.

Přesunuli jsme se po stezce pro zamilované přímo na zdejší night market. Byla tu možnost využít vláčku, ale jako ochránci přírody jsme se rozhodli tento, spalovacím motorem poháněný, dopravní prostředek nevyužít. Mimo to, by se nás 70 do jednoho nenacpalo a museli by jsme jet na etapy:-) Vynechal jsem vařenou kukuřici i odporné stinky tofu, ale neodolal jsem nádherně zbarvenému, čerstvě nakrájenému mangu. Ani mě tak nezajímalo co to je, ale světle zelená barva slibovala opojnou chuť, tak jsem se nechal pěkně natáhnout a za padesátku si těch 20 deka koupil. A nelitoval jsem - chuťově vynikající, hořko sladké mango je zde nazýváno zamilovaným ovocem. Návštěva místního muzea nás až tolik nebrala a tak jsme se vydali na slibované horké prameny.

Sluníčko na nás sice zanevřelo, ale my se nenechali odradit. Ze všech výletníků jsme my, Češi, byli jediní, kteří se rozhodli absolvovat další pěší tůru a vychutnat si slibovaný relaxační program dnešního výletu. Na břehu řeky bylo i přes nepříznivé počasí celkem hodně lidí a absence převlékacích kabin tu nikoho moc netrápila. Horký pramen, je prostě malé jezírko na břehu řeky, ve kterém se válí kupa lidí a povídají si (dnes nejspíš o politice protože se tu schyluje k prezidentským volbám). Všichni jsme na poslední chvíli zaváhali, když byla naše představa ultra luxusních lázní rozmetána na malinké kousíčky, ale přesvědčil nás anglicky mluvící domorodec. Sedmdesátník, po tom, co jsme mu řekli, že jsme z české republiky okamžitě nahodil Karlovy Vary a jeho soused ho opravil, že už nejsme Československo, ale Česká a Slovenská republika. Nemohl jsem zapřít obdiv ani pýchu a brzy jsme se nechali vyhecovat, převlékli se do plavek a skočili......do řeky. Ono to totiž není jen tak, skočit rovnou do šedesáti stupňového jezírka. Poučeni místními jsme se postupně otužovaly a zážitek to byl opravdu osvěžující. Taková přírodní sauna. Studená řeka a horké prameny kolem...shodli jsme se, že sem budeme muset zajet ještě jednou.

Nějak jsem to s tou délkou dneska přehnal.....příště se zas budu krotit:-)

Na jih od země Vycházejícího slunce II

Po měsíci ve zcela cizím prostředí můžu prohlásit, že se úspěšně prokousávám první fází kulturního šoku. I když, kdo ví, jestli ten příjezd neurychlil přerod rovnou do fáze druhé a teď nastoupila už ta třetí. Každopádně se cítím jako zdejší. Ano, zní to divně, ale opravdu už mi přijde normální, že kolem mě na ulici choděj jen a jen - jak to napsat, aby to nevyznělo rasisticky - prostě asiati. Neotáčím se na každým rohu a za každou sukní (tenhle kousek jsem si nemohl odpustit;-). Obchody jsou jiný, ceny nižší, ostatně to lidi taky:-D...což mi svým způsobem vyhovuje a šetří to krční svaly. Za ten měsíc jsem si v hlavě srovnal mnohá pro a proti, které však mohou být individuální povahy....viz ta výška;-)....takže jen nějaké perličky....Lidi tu nechodí do hospody, ale do knihovny. Všichni jsou jaksi posedlí vzděláním a tak páteční večery tráví v knihovně kde brouzdaj na netu a nebo spí. Net je tu vlastně dost zvláštní element. Na rozdíl od Číny, to tu není regulovaný, takže se dostanete na jakékoliv stránky ve světě, ale rychlost je tu srovnatelná s průměrným ADSL - zahrát si Q3 on-line je tedy spíše utopií. Co mě docela dostalo, je že na ulici prostě nejsou koše(Ve státě, kde jsou lidi schopný nosit roušky na obličeji i když mají jen nepatrný náznak nachlazení!). Kdykoliv nějaký potřebuji, tak neni k nalezení. Na druhou stranu můžete zajít do FamyliMartu(taková zdejší Jednota) a vyhodit to tam...Škola se začíná dostávat na první místo a každej den strávím nějakou tu hodinu čtením cizojazyčných publikací(rozuměj - jedině anglicky) a tvorbou prezentací. Nesnadnou se pak stává komunikace ve skupinách, protože místní mají značnou tendenci sklouzávat do čínštiny, kdykoliv to jen jde.

Na zítra nám zdejší Foreign affairs department zařídil výlet. Pojedeme na horké prameny (Wu-lai), pěkně do přírody, tak doufám, že se udělá pěkně.  Spoléhat tu na předpověď počasí už se mi několikrát vymstilo a  tak se raději nechám překvapit:-) Asi stejně jako se zdejším jídlem. Sice jsem  se naučil nějaký základní návyky co jo a co ne, ale občas se skandálnímu odhalení neubráníte. Kdo by čekal, že zrovna mě bude chutnat brokolice:-)))

Mějte se fajně.

P.S.: Objevily se námitky na nutnost registrace pro přidávání komentářů. Tímto oznamuji, že odpovědi na soutěžní otázku mi můžete posílat na jakýkoliv mail, který na mě máte...o vítězi  rozhodne datum přijetí mailu.

Ma Ding Ho - 馬 丁何

Včera večer jsme se zúčastnili taneční akce, kterou si můžete prohlídnout ve fotogaleriích. Kromě toho se nám však konečně dostaly do rukou naše čínská jména. Jeden chlapík z language office nám minulý týden slíbil, že je nechá vyrobit a pokusí se vymyslet jména, která budou, alespoň trochu foneticky připomínat ta česká. Musím uznat, že se mu to podařilo na výbornou a všem nám k tomu vytvořil malý návod jak znaky zapisovat a co znamenají. Malá dřevěná razítka, která se dají vyrobit za 50 NT, jsme k tomu dostali také a hned jsme je využili k podepsání pohledů, které jsme panu Huangovy věnovali na oplátku. Kluci dostali v podstatě stejná jména, jelikož se oba jmenují Jan. V Příjmení se samozřejmě liší.

• Jan Němeček - Xiang Ni men [šan ný men] - 祥 尼 男 znamená: štěstí(přízeň) Confucius(moudrý, zbožný) muž
  

• Jan Pícha - Xiang Pi Ka [šan phi khá] - 祥 皮 卡 znamená: štěstí(přízeň) Pi je pak běžné čínské jméno a Ka je něco více, něco lepšího.
  

Právě mě napadlo....co takhle uspořádat malou soutěž:-)

Kdo mi do komentáře napíše alespoň přibližný překlad mého jména do češtiny, může se těšit na razítko s vlastním podpisem, které mu zde nechám vyhotovit.
Jméno je v nadpise dnešního příspěvku. Je psáno v pin yinu (zjednodušený fonetický zápis) i ve znacích. Doufám, že cena je dostatečně lákavá aby jste trochu potrápili strejdu googla a těším se na vaše návrhy. Soutěž potrvá do konce března. Odpovědi pište do komentářů - první správný příspěvek vyhrává.

Mějte se