Neděle se kupodivu celkem vydařila. Počasí nebylo ideální a školy až nad hlavu, ale přeci jen jsem si odpoledne udělal čas a vydal se na zdejší market. Chtěl jsem si koupit nějaké pořádné botky do zdejší přírody. Potkal jsme na Gonguan station Yvonne, tak jsem se k ní připojil a nechal se provést po zdejších obchodech:-) Probrali jsme proběhnuvší volby a postěžovali si na obrovský vliv médií na politický názor. Když jsem zjistil, že ještě před 10 lety, zde bylo zakázáno pořádat politické meetingy, divil jsem se jak lidé mohly opět volit komintang. Ale u nás se taky volej komunisti, že?! V jednom z menších obchůdků se sportovním zbožím jsme se zastavili prohlédnout si zboží. Prodavačky byli milé a ochotné a pořád nechápali za co že jim XieXie, když mi nosili jednu botu za druhou. Sleva 20% na veškeré zboží se odrazila v mojí vybíravosti a tak jsem vyzkoušel asi 6 párů bot. Nakonec jsem stejně skončil na botách, které měli v mojí velikosti :-/ Vybral jsem solidně vypadající Merrelly - Gore-Tex hrál pro a těch 3100 NTD jsem nelitoval.
.
.
.
Taky jsme se vydali v úterý večer na další schůzku skupiny Amnesty International. Sešli jsme se tentokráte u Memorial Hall na náměstí. Důvod byl jednoduchý....několikadenní protesty proti čínskému zásahu v Tibetu. Hlasovalo se o uspořádání dalšího filmového festivalu...12 pro, 3 proti....demokracie zvítězila. Zatímco se za našimi zády skandovala hesla(Shame on China, Long live Dalailama, Free Tibet či Stop genocide), já se seznamoval s nově příchozími "bojovníky za lidská práva". Taiwanští přátelé pro Tibet nás pozvali aby jsme se připojili k protestní akci a prohodili pár slov za Amnesty International ve věci posledních událostí v Tibetu. Claire se toho ujala na výbornou a Tibeťany podpořila v čínštině, takže jsem tomu ani zbla nerozuměl:-) Prošli jsme si protestní kolečko a nakonec se připojili k meditaci za zesnulé oběti. Když mě pak zašla bolet zadnice, tak jsme se rozloučili a vypadli na metro. Zajímavá zkušenost(ještě, že to vízum do Číny už máme zařízené)...slova mantry, která se tam ten večer zpívala mi znějí v uších doteď.
.
.
.
Nějak nám onemocněla profesorka na čínštinu a tak jsme neměli dvě lekce. Dneska nám bylo oznámeno, že pro závažnou nemoc nemůže vyučovat a přidělili nám nějakého amatéra ze školy. Každopádně to byla sranda, přijít na hodinu o 90 minut dýl a ještě se potýkat s někým novým. Nějak jsme si při účasti na Vietnamském kulturním dnu neuvědomili, že máme jít do školy. Dobře, kecám...moc dobře jsme věděli, že máme jít na hodinu a (s)prostě se na ní vybodli. Nejen, že jsme se seznámili s kulturou dalšího východního státu, ale taky ochutnali tamější kuchyni. Výrazným rozdílem byla konzistence rýže a absence vařené zeleniny....což jsem uvítal:-)
.
.
.
Taky jsme se vydali v úterý večer na další schůzku skupiny Amnesty International. Sešli jsme se tentokráte u Memorial Hall na náměstí. Důvod byl jednoduchý....několikadenní protesty proti čínskému zásahu v Tibetu. Hlasovalo se o uspořádání dalšího filmového festivalu...12 pro, 3 proti....demokracie zvítězila. Zatímco se za našimi zády skandovala hesla(Shame on China, Long live Dalailama, Free Tibet či Stop genocide), já se seznamoval s nově příchozími "bojovníky za lidská práva". Taiwanští přátelé pro Tibet nás pozvali aby jsme se připojili k protestní akci a prohodili pár slov za Amnesty International ve věci posledních událostí v Tibetu. Claire se toho ujala na výbornou a Tibeťany podpořila v čínštině, takže jsem tomu ani zbla nerozuměl:-) Prošli jsme si protestní kolečko a nakonec se připojili k meditaci za zesnulé oběti. Když mě pak zašla bolet zadnice, tak jsme se rozloučili a vypadli na metro. Zajímavá zkušenost(ještě, že to vízum do Číny už máme zařízené)...slova mantry, která se tam ten večer zpívala mi znějí v uších doteď.
.
.
.
Nějak nám onemocněla profesorka na čínštinu a tak jsme neměli dvě lekce. Dneska nám bylo oznámeno, že pro závažnou nemoc nemůže vyučovat a přidělili nám nějakého amatéra ze školy. Každopádně to byla sranda, přijít na hodinu o 90 minut dýl a ještě se potýkat s někým novým. Nějak jsme si při účasti na Vietnamském kulturním dnu neuvědomili, že máme jít do školy. Dobře, kecám...moc dobře jsme věděli, že máme jít na hodinu a (s)prostě se na ní vybodli. Nejen, že jsme se seznámili s kulturou dalšího východního státu, ale taky ochutnali tamější kuchyni. Výrazným rozdílem byla konzistence rýže a absence vařené zeleniny....což jsem uvítal:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat