Ne tož jsu zase tady.
Taiwan a jeho kouzla mě nepřestávají překvapovat a fascinovat. Absolvovali jsme zas několikero výletů a mnohá dobrodružství v betonové džungli zdejšího hlavního města. Kromě Maolinu o kterém jsem se zmínil v samostatném příspěvku, jsme se konečně dostali taky na Sun and Moon Lake - největší taiwanské jezero. Tady v Taipei jsme zas pro změnu byli na několikero společenských akcích - odjížděli někteří známí ze swingové skupiny a taky pokračovala tradiční mezinárodní večeře, tentokrát v kantonské restauraci.
Kdybych měl popsat jak se tu cítím jednou větou pak by to byla asi tahle: "Taiwan je země, kde neuvěřitelné se stává skutečností!"
Opravdu hodně věcí, které by se nemohly v Čechách stát, je tady úplně normálních. Nemluvím tu jen o tom, že vás nikdo v metru nekontroluje jestli jste si opravdu tu jízdu zaplatili - jezdím hodně a revizoři tu prostě neexistují. Opravdu není problém tu bránu prolézt, ale lidi by to tu neudělali, protože je to absolutně amorální. Mluvím tady hlavně o tom, že přespat v 1700 m n.m. ve stanu v přírodní rezervaci bez toho aby vás kdokoliv kontroloval nebo obtěžoval, je tím největším důkazem důvěřivosti a poctivosti zdejších lidí. Snad jenom nás, potrhlí Čechy, napadne porušit aspoň tucet zákonů aby jsme ušetřili pětikilo a zažili něco nevšedního. Kromě toho pobíhat téměř ve 2 km n.m. v tílku po celý den není špatná věc.
Když už jsem u toho vedra, tak jedna věc, která mě úplně odzbrojuje je to, že taiwanci se nepotí. My tu chodíme do půl těla nebo v tílku a nadáváme na vedro, jsme neustále zpocený a to třeba jenom jdeme. Oni si tu štrádujou v dlouhých kalhotách, triku, a bundě(ano opravdu v bundě) a prostě nejsou zpocený.
To by mě zajímalo při jaký činnosti se tedy dokážou zpotit, když ani při tom basketu jsem na některých neviděl, že by jejich potní žlázy pracovali.
Hodně lidí tady věří, že mít bílou kůži neznamená jen být pěkný, ale zároveň být úspěšný. Jelikož a protože lidi co pracují v kanceláři se na sluníčko moc nedostanou, zatímco dělníci pracující na stavbě jsou mu vystaveni dennodenně, můžeme pak jednoduchou logikou dospět ke stejnému závěru, který zde formuje pohled na bělostnou pokožku a pracovní úspěch. To mi připomíná, že deštník tu má dvojí uplatnění. Taiwanci ho nosí pořád s sebou nejen kvůli dešti, ale taky kvůli sluníčku, před kterým je deštník spolehlivě ochrání a nedovolí dotěrným paprskům aby poškádlili pigment v jejich kůži. A když náhodou nestačí deštník, je možné si tu koupit speciální návleky na ruce, které jsou užitečné zejména pro skůtraře.
Ale abych se dostal k tomu, na co vás tady celou dobu připravuji.
Čekáme na autobus, který měl údajně jet už asi před deseti minutami. Kocháme se tím, jak zdejší dělník, žvýkající bettelnut, kropí silnici se stejnou vážností s jakou zapaluje cigaretu a necháváme do sebe zabodávat paprsky dopoledního slunce. Dělník občas ustoupí před projíždějícím autem, ale jinak precizně vykonává svou funkci. Po chvíli se objeví týpek v oranžové kombinéze - tipuji ho na nadřízeného - prohodí s borcem pár slov a vyžádá si od něj cigaretu. Slunce nesnesitelně pálí do zad. Autobus furt nikde. Ještě jednou checkuju jízdní řád. Borci se mezitím rozmnožili na 3. Motorkář všem rozdává návykové bettelnuty - samozřejmě, že jako první dostává manažer v oranžovém kombiné. Dalších deset minut přestávky plné plivání odporně zbarvených slin a pokuřování downhillek se neuvěřitelně táhne...a to slunce pořád pálí. Asi posilněn stimulantem se na nás borec rozhodl promluvit. Má štěstí, že jsem pro jakoukoliv interakci v čínštině, protože jinak bych se s někým komu dobrovolně krvácí z dásní nebavil. Vysvětluji mu, že jsme Češi a bydlíme v Taipei. Pobral to. Asi jsem se tu fakt něco naučil:-) Ptá se nás kam jedeme, tak mu ukazuji na mapě asi 2 km vzdálený chrám. Ukáže prstem abych počkal. Sluníčko mě nutí vytáhnout opalovací krém a ochránit svou bílou pokožku. Borec se k nám vrací s třemi lahvemi balené vody. Nedůvěřivě si ji prohlížíme, ale obratem jí balíme do báglů. Proti tomu sluníčku se už mažeme všichni, ale to už na nás volá že máme jít k němu a ukazuje na kolegu v míchačce. Na zastávce výletního autobusu se zastaví stavební vozidlo a jeho dveře se pomalu otevřou.
Nemohl jsem věřit vlastním očím - už jsem tu zažil hodně a myslel jsem, že vstřícnost zdejších mne nemůže překvapit, ale tento zážitek mě přesvědčil o opaku.
Taiwan a jeho kouzla mě nepřestávají překvapovat a fascinovat. Absolvovali jsme zas několikero výletů a mnohá dobrodružství v betonové džungli zdejšího hlavního města. Kromě Maolinu o kterém jsem se zmínil v samostatném příspěvku, jsme se konečně dostali taky na Sun and Moon Lake - největší taiwanské jezero. Tady v Taipei jsme zas pro změnu byli na několikero společenských akcích - odjížděli někteří známí ze swingové skupiny a taky pokračovala tradiční mezinárodní večeře, tentokrát v kantonské restauraci.
Kdybych měl popsat jak se tu cítím jednou větou pak by to byla asi tahle: "Taiwan je země, kde neuvěřitelné se stává skutečností!"
Opravdu hodně věcí, které by se nemohly v Čechách stát, je tady úplně normálních. Nemluvím tu jen o tom, že vás nikdo v metru nekontroluje jestli jste si opravdu tu jízdu zaplatili - jezdím hodně a revizoři tu prostě neexistují. Opravdu není problém tu bránu prolézt, ale lidi by to tu neudělali, protože je to absolutně amorální. Mluvím tady hlavně o tom, že přespat v 1700 m n.m. ve stanu v přírodní rezervaci bez toho aby vás kdokoliv kontroloval nebo obtěžoval, je tím největším důkazem důvěřivosti a poctivosti zdejších lidí. Snad jenom nás, potrhlí Čechy, napadne porušit aspoň tucet zákonů aby jsme ušetřili pětikilo a zažili něco nevšedního. Kromě toho pobíhat téměř ve 2 km n.m. v tílku po celý den není špatná věc.
Když už jsem u toho vedra, tak jedna věc, která mě úplně odzbrojuje je to, že taiwanci se nepotí. My tu chodíme do půl těla nebo v tílku a nadáváme na vedro, jsme neustále zpocený a to třeba jenom jdeme. Oni si tu štrádujou v dlouhých kalhotách, triku, a bundě(ano opravdu v bundě) a prostě nejsou zpocený.
To by mě zajímalo při jaký činnosti se tedy dokážou zpotit, když ani při tom basketu jsem na některých neviděl, že by jejich potní žlázy pracovali.
Hodně lidí tady věří, že mít bílou kůži neznamená jen být pěkný, ale zároveň být úspěšný. Jelikož a protože lidi co pracují v kanceláři se na sluníčko moc nedostanou, zatímco dělníci pracující na stavbě jsou mu vystaveni dennodenně, můžeme pak jednoduchou logikou dospět ke stejnému závěru, který zde formuje pohled na bělostnou pokožku a pracovní úspěch. To mi připomíná, že deštník tu má dvojí uplatnění. Taiwanci ho nosí pořád s sebou nejen kvůli dešti, ale taky kvůli sluníčku, před kterým je deštník spolehlivě ochrání a nedovolí dotěrným paprskům aby poškádlili pigment v jejich kůži. A když náhodou nestačí deštník, je možné si tu koupit speciální návleky na ruce, které jsou užitečné zejména pro skůtraře.
Ale abych se dostal k tomu, na co vás tady celou dobu připravuji.
Čekáme na autobus, který měl údajně jet už asi před deseti minutami. Kocháme se tím, jak zdejší dělník, žvýkající bettelnut, kropí silnici se stejnou vážností s jakou zapaluje cigaretu a necháváme do sebe zabodávat paprsky dopoledního slunce. Dělník občas ustoupí před projíždějícím autem, ale jinak precizně vykonává svou funkci. Po chvíli se objeví týpek v oranžové kombinéze - tipuji ho na nadřízeného - prohodí s borcem pár slov a vyžádá si od něj cigaretu. Slunce nesnesitelně pálí do zad. Autobus furt nikde. Ještě jednou checkuju jízdní řád. Borci se mezitím rozmnožili na 3. Motorkář všem rozdává návykové bettelnuty - samozřejmě, že jako první dostává manažer v oranžovém kombiné. Dalších deset minut přestávky plné plivání odporně zbarvených slin a pokuřování downhillek se neuvěřitelně táhne...a to slunce pořád pálí. Asi posilněn stimulantem se na nás borec rozhodl promluvit. Má štěstí, že jsem pro jakoukoliv interakci v čínštině, protože jinak bych se s někým komu dobrovolně krvácí z dásní nebavil. Vysvětluji mu, že jsme Češi a bydlíme v Taipei. Pobral to. Asi jsem se tu fakt něco naučil:-) Ptá se nás kam jedeme, tak mu ukazuji na mapě asi 2 km vzdálený chrám. Ukáže prstem abych počkal. Sluníčko mě nutí vytáhnout opalovací krém a ochránit svou bílou pokožku. Borec se k nám vrací s třemi lahvemi balené vody. Nedůvěřivě si ji prohlížíme, ale obratem jí balíme do báglů. Proti tomu sluníčku se už mažeme všichni, ale to už na nás volá že máme jít k němu a ukazuje na kolegu v míchačce. Na zastávce výletního autobusu se zastaví stavební vozidlo a jeho dveře se pomalu otevřou.
Nemohl jsem věřit vlastním očím - už jsem tu zažil hodně a myslel jsem, že vstřícnost zdejších mne nemůže překvapit, ale tento zážitek mě přesvědčil o opaku.
 |  | |
 |  | |
 |
