30.03.08

Hong-kongské intermezzo

To, že jsme si ve čtvrtek vyrazili do indické restaurace nikoho nepřekvapí....vlastně to ani nebyla restaurace indická, ale tibetská. To co na tom bylo zvláštního, je, že jsme se tam sešli: 2 Taiwanci, 1 Ital, 2 Rusové, 1 Ind, 2 Indonésané, 1 Thajec a 2 Češi. Pěkná mezinárodní sebranka:-) Jídlo bylo vynikající i když trochu méně pálivé, než jsem očekával. Pokusili jsme se i o tradiční způsob stolování a jedli rukama. Asi to bude chtít trochu tréninku, protože se jí jen jednou rukou a utrhnout kus chleba není zas tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Většina z nás vsadila na klasiku a objednala si Kari a Chilli s kuřecím, případně vepřovým masem. Za 200 NTD jsme se solidně nacpali a šli obejít jeden z night marketů. Tam jsme potkali to, proč tenhle odstavec vůbec píšu. Na férovou Jehovisty! Šířili slova jak káže Jehova a ani se v těch košilích nepotili. Neodolal jsem a musel jsem jejich misionářskou cestu zachytit. Taiwanky se bohužel přesvědčit nenechali...snad příště.

Páteční dopoledne jsme klasicky prospali a s odpolednem to nevypadalo moc dobře, protože nás s Honzou přepadl lehký bolekrk (nádherný to novotvar:-). Zahnali jsme ho ibuprofenem a šli na metro směr National Palace Museum. Počasí bylo nádherný, tak co se válet na kolejích. MRT není všemocné a tak jsme museli ještě kousek dojet autobusem. Po cestě jsme obdivovali nádheru nové městské části a s obavami sledovali horšící se počasí. Naštěstí nezačalo pršet a jen se zatáhlo - teplota krásných 25 stupňů:-) Prohlídka měla začínat ve tři, a my měli ještě 45 minut čas, který se však vypařil jak pára nad hrncem, ještě než jsme došli k pokladně. Museum je koncipováno jako palác a během překonávání několika desítek schodů, náměstí, promenády a brány, jsme neudrželi foťáky na uzdě a tak se stalo, že jsme lístky koupili 10 minut před začátkem prohlídky....ty probíhají v anglickém jazyce pouze dvakrát denně. Nakonec se nás cizinců sešlo - 3... Kat(americká turistka), a my dva:-) Průvodkyně, bývalá učitelka angličtiny, byla nadšená, že je nás tak málo a mohli jsme se alespoň dozvědět více detailů. Ani 2 hodiny prohlídky nestačili na prohlédnutí tak rozsáhlé expozice, kterou NPM skrývá....ony asi nebudou stačit ani 2 návštěvy protože množství exponátů přesahuje 650 000. I přes jazykové kotrmelce a málo času jsme měli možnost podívat se na ty nejvzácnější kousky mezi něž patří Jade cabbage, meat-shaped stone nebo miniatura lodě(9 lidí na palubě) vyřezávané z olivové pecky. Po prohlídce už se museum zavíralo a tak jsme se vyrazili občerstvit do města a prohlídnout si nejbližší night market.

Na sobotu připadlo 33. výročí založení NTUST a  tak jsme se přemohli a vstali ráno v 7 hodin aby jsme se mohli zúčastnit úvodní ceremonie.....v pravdě nás probudil příslib delikátní snídaně. Společně s dalšími zahraničními studenty jsme tvořili jednu za skupin zastupující jednotlivé departmenty a vydali se na slavnostní pochod kampusem jež byl zakončen malým představením každé z nich. Naše skupina byla zřízena až letos (my jsme se to dozvěděli teprve den před ceremonií a ještě neoficiální cestou) a tak jsme byli z povinnosti cokoliv předvést vysvobozeni. Na další ročníky už čeká milá povinnost ukázat co v nich je;-) Celé se to odehrávalo v masopustním duchu, reji převleků, masek a zábavy. Po celý den pak probíhali nejrůznější sportovní soutěže mezi účastníky a kolem 4 hodiny odpolední proběhlo vyhlášení vítězů. Zdejší rektor je velkým příznivcem sportu a tak výročí vždy probíhá v duchu přátelského soutěžení a veškerý program je oslavou lidské tvořivosti a spolupráce. Spíše než o výsledky jednotlivých soutěží šlo o oslavu sportu jako způsobu relaxace. Vzhledem  k problémům s kolenem jsem se nezúčastnil ani štafety na 200m ani štafety plavecké......tak jsem alespoň fandil.....a všem. Každý department také během posledního týdne vytvářel na jednotlivých místech kampusu nejrůznější prezentace, které den před oslavou vyhodnotila porota. Pro představu...pobíhalo zde asi 20 lidí v bizarních kostýmech(od spidermana, přes samuraje, po killer barbie), které si mohl kdokoliv vyzkoušet...objevila se imitace britské telefonní budky u vchodu do kampusu....byl postaven byt z plastikových lahví, zorganizován studentský market, kde mohl kdokoliv prodávat cokoliv (získal jsem tak bělící prostředek na pokožku:-) atd. Tvořivost studentů se tu podporuje na mnoha frontách a vítěz se mohl těšit na slušný finanční obnos. Vyhráli Architekti s plastikovým bytem - já osobně bych hlasoval pro obraz tvořený kolemjdoucími tím, že házejí balonky plné barvy na plátno:-D Rozlehlost a funkčnost kampusu mě nepřestává ohromovat ani po dvou měsících a v jedné z budov se nachází kompletní divadelní sál pro 1000 diváků, ve kterém se večer konalo  představení studentského divadelního spolku. V čínštině mi to moc nedalo, ale aspoň jsem se prospal:-)
Great event


A proč že se nadpis zcela nevztahuje k příspěvku?...to máte jako na idnesu...ale aby jste neřekli, že vám lžu:  spolubydlící odletěli ve čtvrtek na koukačku do Hon-Kongu, tak proto;-)

26.03.08

středeční noviny

Neděle se kupodivu celkem vydařila. Počasí nebylo ideální a školy až nad hlavu, ale přeci jen jsem si odpoledne udělal čas a vydal se na zdejší market. Chtěl jsem si koupit nějaké pořádné botky do zdejší přírody. Potkal jsme na Gonguan station Yvonne, tak jsem se k ní připojil a nechal se provést po zdejších obchodech:-) Probrali jsme proběhnuvší volby a postěžovali si na obrovský vliv médií na politický názor. Když jsem zjistil, že ještě před 10 lety, zde bylo zakázáno pořádat politické meetingy, divil jsem se jak lidé mohly opět volit komintang. Ale u nás se taky volej komunisti, že?! V jednom z menších obchůdků se sportovním zbožím jsme se zastavili prohlédnout si zboží. Prodavačky byli milé a ochotné a pořád nechápali za co že jim XieXie, když mi nosili jednu botu za druhou. Sleva 20% na veškeré zboží se odrazila v mojí vybíravosti a tak jsem vyzkoušel asi 6 párů bot. Nakonec jsem stejně skončil na botách, které měli v mojí velikosti :-/ Vybral jsem solidně vypadající Merrelly  - Gore-Tex hrál pro a těch 3100 NTD jsem nelitoval.
.
.
.
Taky jsme se vydali v úterý večer na další schůzku skupiny Amnesty International. Sešli jsme se tentokráte u Memorial Hall na náměstí. Důvod byl jednoduchý....několikadenní protesty proti čínskému zásahu v Tibetu. Hlasovalo se o uspořádání dalšího filmového festivalu...12 pro, 3 proti....demokracie zvítězila. Zatímco se za našimi zády skandovala hesla(Shame on China, Long live Dalailama, Free Tibet či Stop genocide), já se seznamoval s nově příchozími "bojovníky za lidská práva". Taiwanští přátelé pro Tibet nás pozvali aby jsme se připojili k protestní akci a prohodili pár slov za Amnesty International ve věci posledních událostí v Tibetu. Claire se toho ujala na výbornou a Tibeťany podpořila v čínštině, takže jsem tomu ani zbla nerozuměl:-) Prošli jsme si protestní kolečko a nakonec se připojili k meditaci za zesnulé oběti. Když mě pak zašla bolet zadnice, tak jsme se rozloučili a vypadli na metro. Zajímavá zkušenost(ještě, že to vízum do Číny už máme zařízené)...slova mantry, která se tam ten večer zpívala mi znějí v uších doteď.
.
.
.
Nějak nám onemocněla profesorka na čínštinu a tak jsme neměli dvě lekce. Dneska nám bylo oznámeno, že pro závažnou nemoc nemůže vyučovat a přidělili nám nějakého amatéra ze školy. Každopádně to byla sranda, přijít na hodinu o 90 minut dýl a ještě se potýkat s někým novým. Nějak jsme si při účasti na Vietnamském kulturním dnu neuvědomili, že máme jít do školy. Dobře, kecám...moc dobře jsme věděli, že máme jít na hodinu a (s)prostě se na ní vybodli. Nejen, že jsme se seznámili s kulturou dalšího východního státu, ale taky ochutnali tamější kuchyni. Výrazným rozdílem byla konzistence rýže a absence vařené zeleniny....což jsem uvítal:-)

22.03.08

Návštěva ze sněmovny

Poslušně hlásím, že recepce proběhla v pořádku.

Včerejší odpoledne se neslo ve společenském duchu. Na půl čtvrtou jsme byli pozváni do České ekonomické a kulturní kanceláře abychom se zúčastnili recepce se zástupci poslanecké sněmovny ČR. Pozváni byli všichni Čeští občané pobývající na území Taiwanu, ale dostavila se jich jen hrstka. Probíhala nezávazná konverzace, prohlídka nových kancelářských prostor a nějaké to malé občerstvení. Co si budeme povídat, jídlo a Plzeňský pivo byli hlavním lákadlem této akce. Po představení představitelů naší zákonodárné moci(Bohuslav Sobotka, Richard Sequenc a Tomáš Dub) a prvních konverzačních kotrmelcích v úvodní debatě se společnost rozptýlila po luxusních prostorách. Páně Sobotka byl pod neustálou palbou dotazů a tak si z přepychového občerstvení moc neužil. Na druhou stranu poslanec Dub se s námi podělil o tajemství japonské kuchyně a poradil nám jak správně konzumovat suši, které zmizelo ze stolu dřív než bys řekl Česká ekonomická a kulturní kancelář:-) Musím přiznat, že jsem si jej s přiměřenou dávkou wasabi taky ochutnal a popravdě zamiloval. Syrová ryba zní sice strašně, ale po vizuální a chuťové stránce je to delikatesa. Nejvíce jsme si však vyslechli od senátora Sequence, který se po 24 hodinovém letu dal směle do pití červeného vína a jeho jazyk byl pak uvolněnější než by kdo čekal. Podělil se tak s námi o zážitky z Bangkoku, obavy z konce svého volebního období nebo riziku alkoholismu, kterému jako chirurg a politik čelí v dvojnásobné míře:-D
Po třech malých Plzních, které jsem si každým douškem vychutnal, jsem se vydal na prohlídku prostor společně s manželkou ředitele kanceláře. Prozradila mi, že v Taipei se necítí tak příjemně jako v Kuala Lumpur. Pohádkovou Malajsii musela s manželem opustit před 6 měsící a šedá Taipei s všudypřítomným smogem a deštěm jí neokouzlila. Záviděl jsem jí kancelář, ze které byl přímý výhled na nejvyšší budovu světa, ale těch 150 žádostí, které musejí denně vyřizovat už ne. Politici měli na večer naplánován koncert Londýnské filharmonie ve zdejší Concert Hall a tak se s námi rozloučili....společné foto na závěr a zatímco sněmovníci odjížděli v Superbu, my jsme zamířili na autobusovou zastávku.
Sumasumáru.....příjemně strávené odpoledne se spoustou zajímavých lidí.

21.03.08

Volný čtvrtek

Včera jsme neměli moc co dělat a tak jsme se s Honzou rozhodli navštívit další kulturní památku v Taipei. Prolistoval jsem průvodce a volba padla na Taipei Story House. Vedle něj se nachází museum umění, ale vzhledem, k tomu že jsme vyráželi po třetí hodině odpolední, jsme moc nepočítali, že navštívíme oba dva kulturní stánky. Pro tentokrát jsme se odpoutali od místního metra a vydali se prozkoumat zdejší autobusovou dopravu. Na internetových stránkách dopravní společnosti jsem vyhledal číslo autobusu, který by nás měl dovézt na místo a dobrodružství mohlo začít. S autobusy to není taková sranda. Vše je značeno čínsky, jen některé známé zastávky jsou i v angličtině...autobus staví jen na znamení...a občas se liší trasa linky podle toho v jakou jedete denní dobu. Naše 208 měla jezdit každých 10 minut z Gonguanu, ale tam se na 200 metrech nachází asi 30 zastávek v obou směrech. Několik minut hledání, pár přechodů na červenou a našli jsme co jsme potřebovali.U Lidí na zastávce jsme se ujistili, že jedeme správným směrem a nastoupili do přijíždějící soupravy. Byl krásný slunečný den a tak jsme očima hltali všechna zákoutí, která nám svou jízdou útulný růžový autobus nabízel. Byli jsme tak vyvalení, že jsme ani nepočítali zastávky. Mělo to být patnáct, ale nějak jsme na tom v tom úžasu zapomněli a nakonec jsme vystoupili o zastávku dál. Nelitovali jsme toho však a vyfotili si alespoň Keelung river a Grand hotel, postavený ve velkolepém staročínském stylu. Lehká procházka po 40 minutové jízdě přišla vhod. Taipei Story House je celkem malá budovy na břehu Keelung river, ale co je na ní na první pohled zvláštní je styl ve kterém je postavena. Je to evropské sídlo inspirované Pařížskou architekturou z počátku dvacátého století. Dorazili jsme po čtvrté hodině a měli jsme tak dostatek času prohlídnout si celou výstavu. Měla název Citizens in Metropolis a sestávala se z příběhů lidí žijících v Taipei a jejich povolání. Nebylo to ale jen suché čtení popisků na zdi, kdepak...Taiwanci nezapřeli svou technickou vyspělost ani na tomto místě a tak byl každý příběh podpořen krátkým videem prezentovaným na malém LCD panelu....všechna ta videa se nacházela na flash pamětech o velikosti 1GB.... Kolem půl šesté se začalo smrákat a my jsme se místo do přilehlé čajovny vydali prohédnout nedaleký park.

Ještě než jsme se vymotali ze změti zeleně volala mi Yvonne, zdali se k  ní připojíme na dobročinném koncertě Free Tibet pořádaném místní Taiwanskou společností přetel Tibetu. Byly  jsme celkem při chuti a tak jsme souhlasili a nastoupili do již známe 208. Ale ouha, projevila se nepředvídatelnost zdejších linek a my jsme mohli obdivovat další krásy taipeiského večerního života. Nakonec jsme vystoupili na stanici metra Gutting a přesunuli se s jeho pomocí na C.K.S Memorial Hall, kde se akce konala. Shrnul bych to jako pokojnou demonstraci za práva Tibeťanů....Byl to koncert s nádechem demonstrace a napětí vyselo ve  vzduchu...kolem obcházeli policajti a na místě bylo několik televizních štábů a spousty reportérů. Zazněli skladby od Hip-hopu po tvrdý Rock a i přesto, že jsem jim nerozuměl věděl jsem, že nejsou o pohodě, penězích a zábavě. Na místě bylo všehovšudy 200 lidí a nikdo se moc neodvažoval pronášet jakékoliv projevy až na organizátory. Na závěr se na pódiu objevilo 2O Tibeťanů....slyšet je vykřikovat hesla o svobodě a čínském útlaku bez jakékoliv odezvy pro mě bylo bolestnou zkušeností. Velký rudý bratr zde bdí!

Free Tibet!

15.03.08

Wu-Lai village

Dnes jsme se vydali na avizovaný výlet za nejbližšími horkými prameny v okolí Taipeie.
V osm hodin ráno budíček...ani snídaně skládající se z dobrot jako mléko a tousty s višňovým džemem mně nedokázali zcela probudit po 4 hodinovém spánku. Co si budeme povídat, život hráče počítačových her není snadný:-) Nástup na rozcvičku, alias vrchní slezina zahraničních studentů, před budovou knihovny, byl naplánovaný na 8:30. Dorazili jsme včas!! Stejně nebylo kam spěchat, protože organizační procedury zabrali další půl hodinu a nakonec jsme všichni společně nastupovali do dvou přistavených autobusů směr Jih. Serpentiny, přes které jsme cestovali mě nenechali odpočinout a můj žaludek je taky přežil na pokraji únosnosti. Taiwan je jedna velká hora, do které se lidi snaží zasadit svou civilizaci, nebo mi to tak alespoň po cestě připadalo....strmé srázy, terasovité domky, hluboká koryta řek. Ani píď místa nedává tato panenská příroda zadarmo.

Autobus nás vyložil na terasu rovnou naproti 80ti metrovému vodopádu a my všichni se hned nahrnuli k zábradlí a začali fotit:-) To bylo k popukání. Indonésané, Vietnamci, Indové a Češi se chovali jak Japonci na kolonádě:-D....zdejší z nás museli mít strašnou srandu. Ukojili jsme své umělecké choutky a vydali se na žabí stezku, překonali solidní převýšení na okruhu měřícím zhruba jeden kilometr a nafotili další kvanta fotek. Zdejší příroda je opravdu úchvatná...zeleň je všude kam se člověk podívá, vše kvete a voní(a to je březen), dokonce na neuvěřitelně strmých svazích hor se drží pralesní flóra:-) Po dlouhé době jsem se nedýchal opravdu čerstvého vzduchu což mi dodalo energii pro celodenní dobrodružství.

Žabky jsme nechali za zády společně se slunným dopolednem a pokračovali jsme směrem k lanovce, která nás dopravila přímo nad zmiňovaný vodopád, kde se nachází rekreační středisko. Naštěstí není sezona a tak zde byl celkem klid. Mohli jsme se nejen projít po zdejším areálu a vyzkoušet atrakce(lanová dráha, střelba z luku, lodičky), ale taky jsme měli možnost vyfotit některé ze vzácných ptáků a motýlů, které se zde vyskytují. Oběd v podobě dušené zeleniny, rýže a plátku masa přišel vhod. Naši průvodci nás již popoháněli zpět do lanovky a tak jsem stihl nakoupit jen pár pohledů a frčeli jsme zase dolů z kopce, vlastně přes řeku, aby jsme stihly představení místního divadelního souboru.

Tak úchvatnou podívanou a šou jsem v divadle ještě nezažil! Herci mnohokrát měnili kostýmy, využívali perfektně připravených kulis a kromě akrobacie a zpěvu předváděli domorodé tance za zvuků tradičních nástrojů. Nejvíce mne však uchvátila prosklená zadní stěna, která tak dávala divadelníkům možnost využít kouzelného přírodního pozadí....vodopádu osvíceného odpolední sluncem. Na konci představení se strhl hromadný tanec, do kterého bylo zapojeno i publiku a tak jsem neváhal a šel na pódium. Za zběsilého tance všech zúčastněných a hrdelních zvuků domorodců jsme byli svědky tradičního svatebního obřadu. Michal je tímto ženatý:-D....vlastně to nebylo uznáno platným, protože šaman, který jej oddával nebyl opravdovým starším kmene. GaGa International Theater se svým představením, které jako kulisu využívalo nádhernou scenérii zdejší přírody, ve všech zanechalo silné dojmy a na zdejší představení nezapomenu do konce života.

Přesunuli jsme se po stezce pro zamilované přímo na zdejší night market. Byla tu možnost využít vláčku, ale jako ochránci přírody jsme se rozhodli tento, spalovacím motorem poháněný, dopravní prostředek nevyužít. Mimo to, by se nás 70 do jednoho nenacpalo a museli by jsme jet na etapy:-) Vynechal jsem vařenou kukuřici i odporné stinky tofu, ale neodolal jsem nádherně zbarvenému, čerstvě nakrájenému mangu. Ani mě tak nezajímalo co to je, ale světle zelená barva slibovala opojnou chuť, tak jsem se nechal pěkně natáhnout a za padesátku si těch 20 deka koupil. A nelitoval jsem - chuťově vynikající, hořko sladké mango je zde nazýváno zamilovaným ovocem. Návštěva místního muzea nás až tolik nebrala a tak jsme se vydali na slibované horké prameny.

Sluníčko na nás sice zanevřelo, ale my se nenechali odradit. Ze všech výletníků jsme my, Češi, byli jediní, kteří se rozhodli absolvovat další pěší tůru a vychutnat si slibovaný relaxační program dnešního výletu. Na břehu řeky bylo i přes nepříznivé počasí celkem hodně lidí a absence převlékacích kabin tu nikoho moc netrápila. Horký pramen, je prostě malé jezírko na břehu řeky, ve kterém se válí kupa lidí a povídají si (dnes nejspíš o politice protože se tu schyluje k prezidentským volbám). Všichni jsme na poslední chvíli zaváhali, když byla naše představa ultra luxusních lázní rozmetána na malinké kousíčky, ale přesvědčil nás anglicky mluvící domorodec. Sedmdesátník, po tom, co jsme mu řekli, že jsme z české republiky okamžitě nahodil Karlovy Vary a jeho soused ho opravil, že už nejsme Československo, ale Česká a Slovenská republika. Nemohl jsem zapřít obdiv ani pýchu a brzy jsme se nechali vyhecovat, převlékli se do plavek a skočili......do řeky. Ono to totiž není jen tak, skočit rovnou do šedesáti stupňového jezírka. Poučeni místními jsme se postupně otužovaly a zážitek to byl opravdu osvěžující. Taková přírodní sauna. Studená řeka a horké prameny kolem...shodli jsme se, že sem budeme muset zajet ještě jednou.

Nějak jsem to s tou délkou dneska přehnal.....příště se zas budu krotit:-)

14.03.08

Na jih od země Vycházejícího slunce II

Po měsíci ve zcela cizím prostředí můžu prohlásit, že se úspěšně prokousávám první fází kulturního šoku. I když, kdo ví, jestli ten příjezd neurychlil přerod rovnou do fáze druhé a teď nastoupila už ta třetí. Každopádně se cítím jako zdejší. Ano, zní to divně, ale opravdu už mi přijde normální, že kolem mě na ulici choděj jen a jen - jak to napsat, aby to nevyznělo rasisticky - prostě asiati. Neotáčím se na každým rohu a za každou sukní (tenhle kousek jsem si nemohl odpustit;-). Obchody jsou jiný, ceny nižší, ostatně to lidi taky:-D...což mi svým způsobem vyhovuje a šetří to krční svaly. Za ten měsíc jsem si v hlavě srovnal mnohá pro a proti, které však mohou být individuální povahy....viz ta výška;-)....takže jen nějaké perličky....Lidi tu nechodí do hospody, ale do knihovny. Všichni jsou jaksi posedlí vzděláním a tak páteční večery tráví v knihovně kde brouzdaj na netu a nebo spí. Net je tu vlastně dost zvláštní element. Na rozdíl od Číny, to tu není regulovaný, takže se dostanete na jakékoliv stránky ve světě, ale rychlost je tu srovnatelná s průměrným ADSL - zahrát si Q3 on-line je tedy spíše utopií. Co mě docela dostalo, je že na ulici prostě nejsou koše(Ve státě, kde jsou lidi schopný nosit roušky na obličeji i když mají jen nepatrný náznak nachlazení!). Kdykoliv nějaký potřebuji, tak neni k nalezení. Na druhou stranu můžete zajít do FamyliMartu(taková zdejší Jednota) a vyhodit to tam...Škola se začíná dostávat na první místo a každej den strávím nějakou tu hodinu čtením cizojazyčných publikací(rozuměj - jedině anglicky) a tvorbou prezentací. Nesnadnou se pak stává komunikace ve skupinách, protože místní mají značnou tendenci sklouzávat do čínštiny, kdykoliv to jen jde.

Na zítra nám zdejší Foreign affairs department zařídil výlet. Pojedeme na horké prameny (Wu-lai), pěkně do přírody, tak doufám, že se udělá pěkně.  Spoléhat tu na předpověď počasí už se mi několikrát vymstilo a  tak se raději nechám překvapit:-) Asi stejně jako se zdejším jídlem. Sice jsem  se naučil nějaký základní návyky co jo a co ne, ale občas se skandálnímu odhalení neubráníte. Kdo by čekal, že zrovna mě bude chutnat brokolice:-)))

Mějte se fajně.

P.S.: Objevily se námitky na nutnost registrace pro přidávání komentářů. Tímto oznamuji, že odpovědi na soutěžní otázku mi můžete posílat na jakýkoliv mail, který na mě máte...o vítězi  rozhodne datum přijetí mailu.


08.03.08

Ma Ding Ho - 馬 丁何

Včera večer jsme se zúčastnili taneční akce, kterou si můžete prohlídnout ve fotogaleriích. Kromě toho se nám však konečně dostaly do rukou naše čínská jména. Jeden chlapík z language office nám minulý týden slíbil, že je nechá vyrobit a pokusí se vymyslet jména, která budou, alespoň trochu foneticky připomínat ta česká. Musím uznat, že se mu to podařilo na výbornou a všem nám k tomu vytvořil malý návod jak znaky zapisovat a co znamenají. Malá dřevěná razítka, která se dají vyrobit za 50 NT, jsme k tomu dostali také a hned jsme je využili k podepsání pohledů, které jsme panu Huangovy věnovali na oplátku. Kluci dostali v podstatě stejná jména, jelikož se oba jmenují Jan. V Příjmení se samozřejmě liší.

  • Jan Němeček - Xiang Ni men [šan ný men] - 祥 尼 男 znamená: štěstí(přízeň) Confucius(moudrý, zbožný) muž
  • Jan Pícha - Xiang Pi Ka [šan phi khá] - 祥 卡 znamená: štěstí(přízeň) Pi je pak běžné čínské jméno a Ka je něco více, něco lepšího.
Právě mě napadlo....co takhle uspořádat malou soutěž:-)

Kdo mi do komentáře napíše alespoň přibližný překlad mého jména do češtiny, může se těšit na razítko s vlastním podpisem, které mu zde nechám vyhotovit.
Jméno je v nadpise dnešního příspěvku. Je psáno v pin yinu (zjednodušený fonetický zápis) i ve znacích. Doufám, že cena je dostatečně lákavá aby jste trochu potrápili strejdu googla a těším se na vaše návrhy. Soutěž potrvá do konce března. Odpovědi pište do komentářů - první správný příspěvek vyhrává.

Mějte se


05.03.08

U doktora

...už je to tak, akorát když se udělá hezky a sluníčko začne svítit každý den, já se nachladím. Praštil bych do toho, kdyby bylo do čeho. Vstával jsem celkem pozdě...12:30...a stejně jako předcházející tři dny, venku svítilo sluníčko a i ten všudypřítomný hluk velkoměsta zněl jako rajská hudba. Krásný den, jak má být, snad až na ten vichr, který nám z Číny přináší prach a dráždí tak naše dýchací ústrojí. A právě ten se mi stal osudným. Nejspíš to byla ta včerejší studijní půlhodinka, kterou jsem strávil ve zdejším parku a spojil tak příjemné s užitečným, kdy jsem se snažil přelouskat další stránky strategic managementu. Tradiční probuzení těsně před hodinou mě donutilo (opět) nesnídat a rovnou se převléci a vyrazit na Leadeship s prázdným žaludkem. Už v polovině druhé šedesátiminutovky tahám poslední kapesník z balíčku a je mi jasný, že to se mnou neni OK a ta bolest hlavy zřejmě taky nebude od přílišného soustředění se na přednášené učivo. Poslední šedesátku zatáhnu a jdu shánět doktora. Ten zdejší profík poskytuje péči pro studenty zdarma...už ho jen najít:-/ Naštěstí tu máme všímavé a ochotné úřednice. Vlastně mám občas pocit, že je jich tu víc než studentů. Ochotně přijímám jejich rady ohledně umístění doktorovy ordinace a po třetím telefonátu kamsi je opouštím s tím, že tam opravdu trefím a doprovázet mě nemusí ani jedna z nich. Výhoda polohy doktorovy ordinace je zřejmě, neb je umístěna ve spojovacím traktu mezi tělocvičnou a jídelnou...jak akutní zlomeniny končetin, tak akutní otravy jídlem to sem mají pár kroků:-) Ordinačka je, jako všude, přelidněná a hned u vchodu mi cpou do ruky roušku. Než si jí stačím nasadit už ze mě tahají studentské ID a vyplňuji údaje na své kartě....systém je tu opravdu rychlí, jen co je pravda. Aby také ne, když je v ordinaci 8 pracovníků a jen dva pacienti, počítaje mě. Zatím co čekám se 17 v ruce na pořadí, stihnu si prohlídnout zdejší lékárnu, která je součástí ordinace. Ta samotná je rozdělena sklem asi na 5 sekcí a v každé někdo okupuje stůl....evidentně nikdo z nich není lékař. CINK...čínská hláška a 17 na displeji mě volají ke zdejší kapacitě. Kancl, komp, hordy papírů, moje karta a jeden padesátník s [Gůt dej]  na rtech. Popíšu lékaři obtíže pomocí pracně nastudovaných odborných termínu, z mého příručního Česko-anglického slovníku a čekám co bude dál. Doktor popadne pistoli a...řeknu vám, už vím jak se cejtí lidi když jim někdo drží pistoli u hlavy, co na tom, že tahle jen měří teplotu. A to bleskurychle. Jsem v normě. Doktor ukáže na černý kožený křeslo vedle pultíku s nejrůznějšíma přístrojema, který znáte spíš od zubaře. Důkladná prohlídka dutin zahrnující kleště, odsávačku, nějaký foukátko a spršku vody ve mě zanechává dost nepříjemný pocit. Ještě teď mě z toho mrazí v zádech - jak musí vypadat prohlídka při zažívacích potížích?!...radši nemyslet. Do ruky mi vrazí recept a já se s ním loučím zdejším XieXie[šje šje] - něco jako děkuji a neshledanou. Chlapík za lékárenským pultíkem mi podává haldu papírů a já koukám jak z jara, co to má bejt! Vzápětí mě upozorní kolik a jak často budu brát prášků, které jsou zalepené v těch papírech co mi podal. Doufal jsem, že na tu rýmu dostanu třeba nějaký kapky, ale tady se všechno řeší práškama. Teď do sebe šupsnu jeden z nich a zalehnu. Zítra se nejspíš půjdu poohlídnout po nějaké lékárně.

Mějte se fajn a hlavně ve zdraví.



03.03.08

škola na plný pecky

...nějak se nemůžu přinutit vstávat dřív než po poledni. Jako bych měl v organismu zakódovaný evropský čas a tak chodím pravidelně kolem třetí hodiny ranní spát a vstávám po poledni. Ne a ne se toho zbavit. Uvidíme jak to půjde, ale snad mě unaví ta trocha cvičení, kterou jsem si začal dopřávat. Ne že bych se vrhl po hlavě do nějakého KungFu, které máte možnost shlédnout na jednom z videí, ale už jsem zavítal do posilovny. Vybavení je slabota, ale je to zadarmo a celkem klídek na cvičení. Strašně rád bych chodil jako holky v Kaohsiungu na nějaké bojové umění, bohužel mi to nedovolí moje zraněné koleno. Co naplat, alespoň procvičuji horní polovinu těla na mučidlech zdejšího fitka.
Dneska se na plný obrátky rozjela školní mašinerie a domácích úloh máme až nad hlavu. Systém výuky je v mnoha předmětech založený na skupinové práci. Úkolem skupiny je zpracovat určité téma nebo kapitolu z knihy a tu pak na jednotlivých hodinách prezentovat zbytku třídy. Skupiny jsou obyčejně po 7 lidech a jak si práci zorganizují je čistě na nich. Učitel chce prostě vidět výsledky a pokud nebudou, tak nebudou ani kredity. Zbytek hodin se pak procházejí případové studie k jednotlivým kapitolám a nebo se probírají jiná témata, které kniha neobsahuje. Knihy jsou kapitola sama pro sebe. V knihovně je tak jedna z pěti a to ještě na prezenční výpůjčku. Cena jedné knížky se pohybuje od 700 do 1000 NT$ - objednal jsem si tři už minulý týden a dnes jsem do ruky dostal první z nich: Management of Strategy  - voskovaný, barevný paperback formátu B4. Uvidíme, jak moc to bude k užitku.

Zatím se mějte, jdu si přečíst prvních 40 stránek abych byl příští hodinu v obraze.

poznámka: hovořím-li o hodině, je tím myšlen celý blok jednoho předmětu - zhruba 180 minut.


02.03.08

Nedělní procházka

Dneska se počasí trochu umoudřilo a tak jsem neváhal a vyrazil na procházku.
Hodně lidí využilo pěkného počasí a stejně jako já si vyšlo na vzduch, který je zde mnohem čistější než  na jihu v Kaohsiungu, alespoň co tvrdil Pája s Vrndou. V kampusu bylo natřískáno, všude seděli lidi a četly si nebo hráli zde tolik populární baseball. Dokonce jsem zahlédl skupinku výletníku, něco jako taiwanský klub turistů, kteří, oblečení v zelených vestách, pořizovali fotografie kampusu. Vyrazil jsem směr Daan park a cestou se stavil za Yvonne, jestli by nešla na vzduch. Bohužel jí položila chřipka(doufám, že ne ptačí:-) tak mi jen poradila, že nejlepší výhled na celý park bude z Taipeiské veřejné knihovny, která je hned naproti. Vzhledem k tomu, že tam mají v neděli jen do pěti a já vyrazil v půl čtvrté, nezdržoval jsem se a vykročil prozkoumat nejbližší uličky směrem ke knihovně. Kupodivu jsem se neztratil a za necelou čtvrthodinku jsem dorazil k desetipatrové budově. Nešla minout:-) Já jsem si šel do knihovny udělat pár snímků abych vám měl co publikovat na blog, ale nepobíral jsem proč v tak pěkným počasí tam sedí desítky lidí a šprtaj se, nebo čtou noviny. V každým patře to bylo stejný. Ani jeden volnej stůl a davy lidí dychtící po vzdělání nebo informacích. Překonal jsem se a prohlídnul si jeden časopis v angličtině: Leadership and management. Prolistoval jsem ho a našel pasáž hodící se na DU z jednoho předmětu...Leadership and communication skills. Přijdu ke kopírce, abych důležité stránky převedl do přenosné formy, ale její stáří bylo stejně překvapující jako její ovládání - s povzdechem jsem si vzpomenul na Centrum Služeb. Naštěstí mi akorát volala Yvonne, že za mnou posílá bratra aby mi ukázal kde co v parku je. Počkal jsem na něj a s jeho pomocí překopíroval potřebné kapitoly. Klučinovy je deset, ale anglicky válí líp, než někteří studenti na naši univerzitě(bez urážky). Na ulici jsme si koupili ledový čaj, zde servírovaný vždy s tapiokovými koulemi. Osobně mi to připomíná spíš králičí bobky, a řekl bych že ta chuť bude podobná:-) V parku lidé cvičili tai-chi, provozovali joging, zkoušeli divadlo, bubnovali, dokonce tam byla skupinka amatérský filmařů. Na rozdíl od parku, kterej máme třeba v Tachově, tady to opravdu žilo. Lidi jsou tu zvyklí na ulici dělat hodně věcí, od tancování, přes čtení a cvičení bojových umění až po spaní. Není výjimkou, že ve stanici metra narazíte na skupinku teenagerů nacvičující taneční sestavu. Dvojnásobná populace na poloviční rozloze se odráží ve všech aspektech zdejšího života. Například v metru se lidi vůbec neobtěžují se dovolovat, nebo ptát, jestli můžou projít, prostě se kolem vás procpou. To samé je na ulici kde do sebe lidi naráží a nikdo se neomlouvá a nepardonuje, to by asi celý den nic jiného nedělali.
Pro dnešek by to mohlo stačit....Čest

P.S.: Fotek moc není protože jsem po***** jejich přenosu na komp