U doktora

...už je to tak, akorát když se udělá hezky a sluníčko začne svítit každý den, já se nachladím. Praštil bych do toho, kdyby bylo do čeho. Vstával jsem celkem pozdě...12:30...a stejně jako předcházející tři dny, venku svítilo sluníčko a i ten všudypřítomný hluk velkoměsta zněl jako rajská hudba. Krásný den, jak má být, snad až na ten vichr, který nám z Číny přináší prach a dráždí tak naše dýchací ústrojí. A právě ten se mi stal osudným. Nejspíš to byla ta včerejší studijní půlhodinka, kterou jsem strávil ve zdejším parku a spojil tak příjemné s užitečným, kdy jsem se snažil přelouskat další stránky strategic managementu. Tradiční probuzení těsně před hodinou mě donutilo (opět) nesnídat a rovnou se převléci a vyrazit na Leadeship s prázdným žaludkem. Už v polovině druhé šedesátiminutovky tahám poslední kapesník z balíčku a je mi jasný, že to se mnou neni OK a ta bolest hlavy zřejmě taky nebude od přílišného soustředění se na přednášené učivo. Poslední šedesátku zatáhnu a jdu shánět doktora. Ten zdejší profík poskytuje péči pro studenty zdarma...už ho jen najít:-/ Naštěstí tu máme všímavé a ochotné úřednice. Vlastně mám občas pocit, že je jich tu víc než studentů. Ochotně přijímám jejich rady ohledně umístění doktorovy ordinace a po třetím telefonátu kamsi je opouštím s tím, že tam opravdu trefím a doprovázet mě nemusí ani jedna z nich. Výhoda polohy doktorovy ordinace je zřejmě, neb je umístěna ve spojovacím traktu mezi tělocvičnou a jídelnou...jak akutní zlomeniny končetin, tak akutní otravy jídlem to sem mají pár kroků:-) Ordinačka je, jako všude, přelidněná a hned u vchodu mi cpou do ruky roušku. Než si jí stačím nasadit už ze mě tahají studentské ID a vyplňuji údaje na své kartě....systém je tu opravdu rychlí, jen co je pravda. Aby také ne, když je v ordinaci 8 pracovníků a jen dva pacienti, počítaje mě. Zatím co čekám se 17 v ruce na pořadí, stihnu si prohlídnout zdejší lékárnu, která je součástí ordinace. Ta samotná je rozdělena sklem asi na 5 sekcí a v každé někdo okupuje stůl....evidentně nikdo z nich není lékař. CINK...čínská hláška a 17 na displeji mě volají ke zdejší kapacitě. Kancl, komp, hordy papírů, moje karta a jeden padesátník s [Gůt dej]  na rtech. Popíšu lékaři obtíže pomocí pracně nastudovaných odborných termínu, z mého příručního Česko-anglického slovníku a čekám co bude dál. Doktor popadne pistoli a...řeknu vám, už vím jak se cejtí lidi když jim někdo drží pistoli u hlavy, co na tom, že tahle jen měří teplotu. A to bleskurychle. Jsem v normě. Doktor ukáže na černý kožený křeslo vedle pultíku s nejrůznějšíma přístrojema, který znáte spíš od zubaře. Důkladná prohlídka dutin zahrnující kleště, odsávačku, nějaký foukátko a spršku vody ve mě zanechává dost nepříjemný pocit. Ještě teď mě z toho mrazí v zádech - jak musí vypadat prohlídka při zažívacích potížích?!...radši nemyslet. Do ruky mi vrazí recept a já se s ním loučím zdejším XieXie[šje šje] - něco jako děkuji a neshledanou. Chlapík za lékárenským pultíkem mi podává haldu papírů a já koukám jak z jara, co to má bejt! Vzápětí mě upozorní kolik a jak často budu brát prášků, které jsou zalepené v těch papírech co mi podal. Doufal jsem, že na tu rýmu dostanu třeba nějaký kapky, ale tady se všechno řeší práškama. Teď do sebe šupsnu jeden z nich a zalehnu. Zítra se nejspíš půjdu poohlídnout po nějaké lékárně.

Mějte se fajn a hlavně ve zdraví.

škola na plný pecky

...nějak se nemůžu přinutit vstávat dřív než po poledni. Jako bych měl v organismu zakódovaný evropský čas a tak chodím pravidelně kolem třetí hodiny ranní spát a vstávám po poledni. Ne a ne se toho zbavit. Uvidíme jak to půjde, ale snad mě unaví ta trocha cvičení, kterou jsem si začal dopřávat. Ne že bych se vrhl po hlavě do nějakého KungFu, které máte možnost shlédnout na jednom z videí, ale už jsem zavítal do posilovny. Vybavení je slabota, ale je to zadarmo a celkem klídek na cvičení. Strašně rád bych chodil jako holky v Kaohsiungu na nějaké bojové umění, bohužel mi to nedovolí moje zraněné koleno. Co naplat, alespoň procvičuji horní polovinu těla na mučidlech zdejšího fitka.
Dneska se na plný obrátky rozjela školní mašinerie a domácích úloh máme až nad hlavu. Systém výuky je v mnoha předmětech založený na skupinové práci. Úkolem skupiny je zpracovat určité téma nebo kapitolu z knihy a tu pak na jednotlivých hodinách prezentovat zbytku třídy. Skupiny jsou obyčejně po 7 lidech a jak si práci zorganizují je čistě na nich. Učitel chce prostě vidět výsledky a pokud nebudou, tak nebudou ani kredity. Zbytek hodin se pak procházejí případové studie k jednotlivým kapitolám a nebo se probírají jiná témata, které kniha neobsahuje. Knihy jsou kapitola sama pro sebe. V knihovně je tak jedna z pěti a to ještě na prezenční výpůjčku. Cena jedné knížky se pohybuje od 700 do 1000 NT$ - objednal jsem si tři už minulý týden a dnes jsem do ruky dostal první z nich: Management of Strategy  - voskovaný, barevný paperback formátu B4. Uvidíme, jak moc to bude k užitku.

Zatím se mějte, jdu si přečíst prvních 40 stránek abych byl příští hodinu v obraze.

poznámka: hovořím-li o hodině, je tím myšlen celý blok jednoho předmětu - zhruba 180 minut.

Nedělní procházka

Dneska se počasí trochu umoudřilo a tak jsem neváhal a vyrazil na procházku.
Hodně lidí využilo pěkného počasí a stejně jako já si vyšlo na vzduch, který je zde mnohem čistější než  na jihu v Kaohsiungu, alespoň co tvrdil Pája s Vrndou. V kampusu bylo natřískáno, všude seděli lidi a četly si nebo hráli zde tolik populární baseball. Dokonce jsem zahlédl skupinku výletníku, něco jako taiwanský klub turistů, kteří, oblečení v zelených vestách, pořizovali fotografie kampusu. Vyrazil jsem směr Daan park a cestou se stavil za Yvonne, jestli by nešla na vzduch. Bohužel jí položila chřipka(doufám, že ne ptačí:-) tak mi jen poradila, že nejlepší výhled na celý park bude z Taipeiské veřejné knihovny, která je hned naproti. Vzhledem k tomu, že tam mají v neděli jen do pěti a já vyrazil v půl čtvrté, nezdržoval jsem se a vykročil prozkoumat nejbližší uličky směrem ke knihovně. Kupodivu jsem se neztratil a za necelou čtvrthodinku jsem dorazil k desetipatrové budově. Nešla minout:-) Já jsem si šel do knihovny udělat pár snímků abych vám měl co publikovat na blog, ale nepobíral jsem proč v tak pěkným počasí tam sedí desítky lidí a šprtaj se, nebo čtou noviny. V každým patře to bylo stejný. Ani jeden volnej stůl a davy lidí dychtící po vzdělání nebo informacích. Překonal jsem se a prohlídnul si jeden časopis v angličtině: Leadership and management. Prolistoval jsem ho a našel pasáž hodící se na DU z jednoho předmětu...Leadership and communication skills. Přijdu ke kopírce, abych důležité stránky převedl do přenosné formy, ale její stáří bylo stejně překvapující jako její ovládání - s povzdechem jsem si vzpomenul na Centrum Služeb. Naštěstí mi akorát volala Yvonne, že za mnou posílá bratra aby mi ukázal kde co v parku je. Počkal jsem na něj a s jeho pomocí překopíroval potřebné kapitoly. Klučinovy je deset, ale anglicky válí líp, než někteří studenti na naši univerzitě(bez urážky). Na ulici jsme si koupili ledový čaj, zde servírovaný vždy s tapiokovými koulemi. Osobně mi to připomíná spíš králičí bobky, a řekl bych že ta chuť bude podobná:-) V parku lidé cvičili tai-chi, provozovali joging, zkoušeli divadlo, bubnovali, dokonce tam byla skupinka amatérský filmařů. Na rozdíl od parku, kterej máme třeba v Tachově, tady to opravdu žilo. Lidi jsou tu zvyklí na ulici dělat hodně věcí, od tancování, přes čtení a cvičení bojových umění až po spaní. Není výjimkou, že ve stanici metra narazíte na skupinku teenagerů nacvičující taneční sestavu. Dvojnásobná populace na poloviční rozloze se odráží ve všech aspektech zdejšího života. Například v metru se lidi vůbec neobtěžují se dovolovat, nebo ptát, jestli můžou projít, prostě se kolem vás procpou. To samé je na ulici kde do sebe lidi naráží a nikdo se neomlouvá a nepardonuje, to by asi celý den nic jiného nedělali.
Pro dnešek by to mohlo stačit....Čest

P.S.: Fotek moc není protože jsem po***** jejich přenosu na komp