středeční noviny

Neděle se kupodivu celkem vydařila. Počasí nebylo ideální a školy až nad hlavu, ale přeci jen jsem si odpoledne udělal čas a vydal se na zdejší market. Chtěl jsem si koupit nějaké pořádné botky do zdejší přírody. Potkal jsme na Gonguan station Yvonne, tak jsem se k ní připojil a nechal se provést po zdejších obchodech:-) Probrali jsme proběhnuvší volby a postěžovali si na obrovský vliv médií na politický názor. Když jsem zjistil, že ještě před 10 lety, zde bylo zakázáno pořádat politické meetingy, divil jsem se jak lidé mohly opět volit komintang. Ale u nás se taky volej komunisti, že?! V jednom z menších obchůdků se sportovním zbožím jsme se zastavili prohlédnout si zboží. Prodavačky byli milé a ochotné a pořád nechápali za co že jim XieXie, když mi nosili jednu botu za druhou. Sleva 20% na veškeré zboží se odrazila v mojí vybíravosti a tak jsem vyzkoušel asi 6 párů bot. Nakonec jsem stejně skončil na botách, které měli v mojí velikosti :-/ Vybral jsem solidně vypadající Merrelly  - Gore-Tex hrál pro a těch 3100 NTD jsem nelitoval.
.
.
.
Taky jsme se vydali v úterý večer na další schůzku skupiny Amnesty International. Sešli jsme se tentokráte u Memorial Hall na náměstí. Důvod byl jednoduchý....několikadenní protesty proti čínskému zásahu v Tibetu. Hlasovalo se o uspořádání dalšího filmového festivalu...12 pro, 3 proti....demokracie zvítězila. Zatímco se za našimi zády skandovala hesla(Shame on China, Long live Dalailama, Free Tibet či Stop genocide), já se seznamoval s nově příchozími "bojovníky za lidská práva". Taiwanští přátelé pro Tibet nás pozvali aby jsme se připojili k protestní akci a prohodili pár slov za Amnesty International ve věci posledních událostí v Tibetu. Claire se toho ujala na výbornou a Tibeťany podpořila v čínštině, takže jsem tomu ani zbla nerozuměl:-) Prošli jsme si protestní kolečko a nakonec se připojili k meditaci za zesnulé oběti. Když mě pak zašla bolet zadnice, tak jsme se rozloučili a vypadli na metro. Zajímavá zkušenost(ještě, že to vízum do Číny už máme zařízené)...slova mantry, která se tam ten večer zpívala mi znějí v uších doteď.
.
.
.
Nějak nám onemocněla profesorka na čínštinu a tak jsme neměli dvě lekce. Dneska nám bylo oznámeno, že pro závažnou nemoc nemůže vyučovat a přidělili nám nějakého amatéra ze školy. Každopádně to byla sranda, přijít na hodinu o 90 minut dýl a ještě se potýkat s někým novým. Nějak jsme si při účasti na Vietnamském kulturním dnu neuvědomili, že máme jít do školy. Dobře, kecám...moc dobře jsme věděli, že máme jít na hodinu a (s)prostě se na ní vybodli. Nejen, že jsme se seznámili s kulturou dalšího východního státu, ale taky ochutnali tamější kuchyni. Výrazným rozdílem byla konzistence rýže a absence vařené zeleniny....což jsem uvítal:-)

Návštěva ze sněmovny

Poslušně hlásím, že recepce proběhla v pořádku.

Včerejší odpoledne se neslo ve společenském duchu. Na půl čtvrtou jsme byli pozváni do České ekonomické a kulturní kanceláře abychom se zúčastnili recepce se zástupci poslanecké sněmovny ČR. Pozváni byli všichni Čeští občané pobývající na území Taiwanu, ale dostavila se jich jen hrstka. Probíhala nezávazná konverzace, prohlídka nových kancelářských prostor a nějaké to malé občerstvení. Co si budeme povídat, jídlo a Plzeňský pivo byli hlavním lákadlem této akce. Po představení představitelů naší zákonodárné moci(Bohuslav Sobotka, Richard Sequenc a Tomáš Dub) a prvních konverzačních kotrmelcích v úvodní debatě se společnost rozptýlila po luxusních prostorách. Páně Sobotka byl pod neustálou palbou dotazů a tak si z přepychového občerstvení moc neužil. Na druhou stranu poslanec Dub se s námi podělil o tajemství japonské kuchyně a poradil nám jak správně konzumovat suši, které zmizelo ze stolu dřív než bys řekl Česká ekonomická a kulturní kancelář:-) Musím přiznat, že jsem si jej s přiměřenou dávkou wasabi taky ochutnal a popravdě zamiloval. Syrová ryba zní sice strašně, ale po vizuální a chuťové stránce je to delikatesa. Nejvíce jsme si však vyslechli od senátora Sequence, který se po 24 hodinovém letu dal směle do pití červeného vína a jeho jazyk byl pak uvolněnější než by kdo čekal. Podělil se tak s námi o zážitky z Bangkoku, obavy z konce svého volebního období nebo riziku alkoholismu, kterému jako chirurg a politik čelí v dvojnásobné míře:-D
Po třech malých Plzních, které jsem si každým douškem vychutnal, jsem se vydal na prohlídku prostor společně s manželkou ředitele kanceláře. Prozradila mi, že v Taipei se necítí tak příjemně jako v Kuala Lumpur. Pohádkovou Malajsii musela s manželem opustit před 6 měsící a šedá Taipei s všudypřítomným smogem a deštěm jí neokouzlila. Záviděl jsem jí kancelář, ze které byl přímý výhled na nejvyšší budovu světa, ale těch 150 žádostí, které musejí denně vyřizovat už ne. Politici měli na večer naplánován koncert Londýnské filharmonie ve zdejší Concert Hall a tak se s námi rozloučili....společné foto na závěr a zatímco sněmovníci odjížděli v Superbu, my jsme zamířili na autobusovou zastávku.
Sumasumáru.....příjemně strávené odpoledne se spoustou zajímavých lidí.

Volný čtvrtek

Včera jsme neměli moc co dělat a tak jsme se s Honzou rozhodli navštívit další kulturní památku v Taipei. Prolistoval jsem průvodce a volba padla na Taipei Story House. Vedle něj se nachází museum umění, ale vzhledem, k tomu že jsme vyráželi po třetí hodině odpolední, jsme moc nepočítali, že navštívíme oba dva kulturní stánky. Pro tentokrát jsme se odpoutali od místního metra a vydali se prozkoumat zdejší autobusovou dopravu. Na internetových stránkách dopravní společnosti jsem vyhledal číslo autobusu, který by nás měl dovézt na místo a dobrodružství mohlo začít. S autobusy to není taková sranda. Vše je značeno čínsky, jen některé známé zastávky jsou i v angličtině...autobus staví jen na znamení...a občas se liší trasa linky podle toho v jakou jedete denní dobu. Naše 208 měla jezdit každých 10 minut z Gonguanu, ale tam se na 200 metrech nachází asi 30 zastávek v obou směrech. Několik minut hledání, pár přechodů na červenou a našli jsme co jsme potřebovali.U Lidí na zastávce jsme se ujistili, že jedeme správným směrem a nastoupili do přijíždějící soupravy. Byl krásný slunečný den a tak jsme očima hltali všechna zákoutí, která nám svou jízdou útulný růžový autobus nabízel. Byli jsme tak vyvalení, že jsme ani nepočítali zastávky. Mělo to být patnáct, ale nějak jsme na tom v tom úžasu zapomněli a nakonec jsme vystoupili o zastávku dál. Nelitovali jsme toho však a vyfotili si alespoň Keelung river a Grand hotel, postavený ve velkolepém staročínském stylu. Lehká procházka po 40 minutové jízdě přišla vhod. Taipei Story House je celkem malá budovy na břehu Keelung river, ale co je na ní na první pohled zvláštní je styl ve kterém je postavena. Je to evropské sídlo inspirované Pařížskou architekturou z počátku dvacátého století. Dorazili jsme po čtvrté hodině a měli jsme tak dostatek času prohlídnout si celou výstavu. Měla název Citizens in Metropolis a sestávala se z příběhů lidí žijících v Taipei a jejich povolání. Nebylo to ale jen suché čtení popisků na zdi, kdepak...Taiwanci nezapřeli svou technickou vyspělost ani na tomto místě a tak byl každý příběh podpořen krátkým videem prezentovaným na malém LCD panelu....všechna ta videa se nacházela na flash pamětech o velikosti 1GB.... Kolem půl šesté se začalo smrákat a my jsme se místo do přilehlé čajovny vydali prohédnout nedaleký park.

Ještě než jsme se vymotali ze změti zeleně volala mi Yvonne, zdali se k  ní připojíme na dobročinném koncertě Free Tibet pořádaném místní Taiwanskou společností přetel Tibetu. Byly  jsme celkem při chuti a tak jsme souhlasili a nastoupili do již známe 208. Ale ouha, projevila se nepředvídatelnost zdejších linek a my jsme mohli obdivovat další krásy taipeiského večerního života. Nakonec jsme vystoupili na stanici metra Gutting a přesunuli se s jeho pomocí na C.K.S Memorial Hall, kde se akce konala. Shrnul bych to jako pokojnou demonstraci za práva Tibeťanů....Byl to koncert s nádechem demonstrace a napětí vyselo ve  vzduchu...kolem obcházeli policajti a na místě bylo několik televizních štábů a spousty reportérů. Zazněli skladby od Hip-hopu po tvrdý Rock a i přesto, že jsem jim nerozuměl věděl jsem, že nejsou o pohodě, penězích a zábavě. Na místě bylo všehovšudy 200 lidí a nikdo se moc neodvažoval pronášet jakékoliv projevy až na organizátory. Na závěr se na pódiu objevilo 2O Tibeťanů....slyšet je vykřikovat hesla o svobodě a čínském útlaku bez jakékoliv odezvy pro mě bylo bolestnou zkušeností. Velký rudý bratr zde bdí!

Free Tibet!